Original War Centrum
OWC
Podpořte nás
,,Jsme na místě," oznámil Hanson, zíraje do velké obrazovky, na které byla vyobrazena taktická mapa celého přilehlého území. ,,Ani nemůžu uvěřit tomu, že jsme se dostali takhle daleko. Nebýt vašich bojových letounů..."

Radost ale byla předčasná. Možná unikli pronásledujícím andarským stíhačům, ale to byl zatím jejich jediný úspěch, který byl vykoupen krvavou daní. Ta se ovšem měla ještě mnohokrát zvýšit. Orel jedna směřoval přímo do středu bojové zóny. Do místa, kde se nacházelo Srdce siberitu. Poloha byla již přesně určena.

,,Vypadá to, že nás předešli, pane," oznámil pilot, zatímco se blížili k místu určení. ,,Možná máme přesnější přístroje, ale podařilo se jim určit přibližnou polohu velmi dobře. Právě tam svádějí bitvy s pozemskými silami."

,,Nastavte přátelskou konfiguraci a zapněte komunikátor, potřebuji si promluvit s našimi dočasnými spojenci," řekl Hanson, který se snažil znít klidně a rozhodně, ale příliš dobře se mu to nedařilo. Těkal očima sem a tam. Druhý pilot zmáčkl několik tlačítek a potom kývnul na svého velitele. Ten se sklonil nad komunikátorem. ,,Tady kapitán Hanson z Navgradské republiky, hlásím se všem pozemským silám v oblasti. Jestli mě slyšíte, odpovězte prosím, máme tu určitý úkol, který musíme splnit. Jednáme s povolením vašeho prezidenta."

Chvíli byl slyšet jen šum, ale poté se z vysílačky ozval briskní hlas. ,,Tady je generál Hudson z pátého regimentu. Víme již vše o vaší misi a máme rozkazy s vámi spolupracovat. Přistaňte u velitelské budovy, musíme si promluvit o nadcházejícím útoku, a nejlépe to bude osobně. Posílám vám koordinace." Hlas si na chvíli odmlčel. ,,Je tedy pravda, že ta věc, po které jdou, je tady?"

,,Ano, generále, a máme jen omezený čas, abychom ji vzali dříve, než bude pozdě. Budeme tam během minuty. Orel jedna konec." Hanson vypnul komunikátor a silně si povzdechl. ,,Nebude to tak jednoduché, jak jsem si myslel. Kal Ethelin věděl přesně kam jít."

,,Nebude to tak zlé, kapitáne," pravil druhý pilot a něco vyťukával na obrazovce. ,,Admirál sem poslal pouze rychlý útočný tým. Zbytek jednotek je na cestě. Pokud se sem ale dostanou, situace se stane velmi nezvladatelnou."

,,Takže máme jen velmi omezený čas. Desátníku, veďte nás na přistání. Musím si promluvit s generálem a okamžitě naplánovat akci. Srdce siberitu se musíme zmocnit tady a teď, nebo následky ponese celá galaxie."

,,Jak dramatické," zamumlal si pro sebe George Fuery, který byl do teď zticha. Neměl toho moc, co by mohl říct, ani udělat a byl také stále namíchnutý. Těšil se, až přistanou, pak se třeba dostane do nějaké akce, která bude mít alespoň trochu smysl. Ne každý den musí voják bojovat pro záchranu své planety. Vrátil se dozadu ke svým přátelům. Přivítali ho a jejich zraky obsahovali jasnou otázku. ,,Odjistěte si zbraně, bando. Letíme přímo do nejtěžších bojů na této planetě," odpověděl jim. ,,Nepřítel ví, kde přesně to Srdce hledat a my mu to nedovolíme. Zachráníme domov."

,,Uvidíme kdo z koho," zašeptala Victoria. ,,I když takhle jsem si návrat domů nepředstavovala."

,,Já si ho nepředstavoval vůbec," pravil Alexander.

Ostatní jen zaraženě hleděli. Ani Cyrus se nezmohl na žádnou chytráckou poznámku.

Loď náhle začala zpomalovat a poté se ladně snesla k zemi a jemně se dotkla země. Beze slova a bez pobízení všichni vyběhli ven. Bylo již šero, obloha byla potemnělá, jen na východě byl vidět ještě kus rudého zapadající slunce. Temné nebe často plnilo mnoho bílých a zelených záblesků, následovaných hrozivým duněním. George ten zvuk poznával. Byla to kanonáda těžkých děl. Boj již hořel. Snad ještě nebylo příliš pozdě.

Před nimi se rýsovala vojenská budova s americkou vlajkou na stožáru. Nad vchodem bylo napsáno ,,Velitelství Sierra Nova". Krajina kolem byla holá a pustá. George náhle zalitoval, že si nezjistil, kde přesně v Americe se nachází. Neměl čas ale o tom příliš přemýšlet ani se nijak rozhlížet, ostatní se hnali dopředu, tak tedy utíkal za nimi. Z budovy jim naproti vyšlo několik důstojníků. V čele šel podsaditý postarší muž oblečený v uniformě generálmajora. Rychle jim zasalutoval. ,,Generál Hudson. Rád vás poznávám, pánové, ale jestli mi odpustíte, teď není čas na výměnu zdvořilostí. Pojďte dovnitř, ať vám můžu nastínit taktický plán." Nad hlavami jim zaburácela letka stíhaček F-22, zatímco se sklopenými hlavami pospíchali zase dovnitř.

Všude vládl chaos. Vojáci pobíhali z místnosti do místnosti, vyměňovali si šifrované zprávy a každou chvíli hlásili nové rozkazy, které zřejmě přicházeli z ústředí. Generál je ale rázně vedl dlouhou chodbou až do brífinkové místnosti. Všichni vmžiku usedli a zahleděli se na obří obrazovku naproti nim, která se právě zapnula. Byla to strategická mapa okolí.

,,Tak upřímně řečeno mám asi milión otázek, co se tady toho všeho týká, ale bylo mi řečeno, že jednat musíme ihned. Přijmu tedy tento svrab, ve kterém jsme, jako fakt." Kapitán Hanson otevřel ústa, aby něco řekl, ale generál se nenechal přerušit. ,,Dostali jsme zprávu, že máme jen hodinu na to, než sem dorazí nepřátelské posily, proto do deseti minut vyrážíme. Náš plán je dobýt naši vedlejší základnu, která byla před hodinou obsazena nepřátelskými silami. Hádám, že ať už hledáte cokoliv, bude to právě tam." Na taktické mapě se ukázala základna, vzdálená sotva dva kilometry.

Konečně se Hanson dostal ke slovu. ,,V tom máte naprostou pravdu, naše přístroje zachytili vlny Srdce siberitu přesně v této lokalitě. Navrhuji, abyste vzali veškeré své síly a okamžitě udeřili na nepřítele. My si vezmeme naši loď a přistaneme v základně, až dobudete vnitřní obranu. Leteckou podporu již nemají žádnou, proto by to měla být proveditelné poměrně rychle. Jak silný oddíl můžete poslat, generále?"

,,V tuto chvíli mám k dispozici přes pět set mužů, dvacet tanků, třicet obrněných transportérů a patnáct bojových vrtulníků. Dále v blízkém okolí se nachází eskadra čtyřiceti stíhaček, které jsou připraveny zaútočit na mé zavolání. Povolali jsme jeden gunship AC-130, ale byl sestřelen. Další tu může být nejdříve do hodiny a půl. O nepříteli víme jen málo, ale odhadujeme to na asi dvě stě mužů."

,,To by neměl být příliš velký problém," zamumlal Hanson tiše.

Generál ukázal na obrazovku. ,,Jejich vnější obrana je umístěna na těchto třech strategických místech na jihu, odkud budeme útočit. Sice mají lepší zbraně, ale nejsou nezranitelní. Už jsme jich pár dokázali zabít. Tak pánové, plukovník Saw bude velet obrněným jednotkám a plukovník Barney leteckým jednotkám, které prostřílí cestu jejich obranou. Major Lewis si vezme pod kontrolu obrněné transportéry, do kterých naložíme, co nejvíce vojáků budeme moci. Poté, co se dostaneme přes jejich vnější linii, vojáci opustí vozidla a zaberou základnu obchvatem ze západu, kde je více prostoru k manévrování. Ostatní vojáci pod velením majora Stewarda dorazí co nejrychleji pěšmo a obchvátí základnu z východu. Pokud ale útok ze západu utrpí příliš velké ztráty, okamžitě je posílí. Tanky a helikoptéry si zatím budou prorážet cestu středem, za podpory časti pěchoty z transportérů. Chci, aby každý tank hlídali tři muži. Když dostatečně přitlačíme, nepřátelská obrana se zhroutí. A ještě něco, pánové. Jelikož jsou jejich posily na cestě, nebude žádný ústup. Bojujeme do posledního muže." Důstojníci sedící kolem stolu na něj valili oči. Bylo jasné, že tohle jim předtím neoznámil. ,,Vy, kapitáne Hansone, se přidejte k našim helikoptérám, a pokud máte na té vaší lodi nějaké zbraně, tak je, sakra, použijte, jak nejlépe budete umět. Je vám vše jasné, pánové?"

Ačkoliv oči přítomných hovořily o nejrůznějších, ne zrovna pozitivních pocitech, všichni řekli prosté: ,,Ano, pane!"

Generál poté zašilhal na George a jeho skupinu, kteří stáli opodál, stále oblečeni ve svých uniformách. ,,Vy jste..."

,,Ti jsou se mnou, generále," přerušil ho Hanson a obrátil se k nim. ,,Doufám, že máte i v úmyslu i tak pokračovat, nebo ne?"

,,To si, kurva, piš, že jo!" řekl Cyrus rozhodně a tím vyjádřil názor všech.

,,Tudíž prosím, musíme si pospíšit," pravil navragský agent a pokynul směrem ke dveřím. Generál stihl udělat nějaké odmítavé gesto, jako by je chtěl zadržet, ale to už všichni proběhli kolem něj a zamířili zpátky k lodi. Venku George viděl to, co předtím přehlédl. Pancéřová vozidla. Helikoptéry. Celý batalion vojáků, kteří se připravovali do bojové akce. Vzduch se plnil příkazy, startováním motorů a duněním rotorů. O chvíli později se andarská bojová transportní loď třídy zlatý vznesla do vzduchu. Bojový prapor byl připraven.

,,Generále, naše jednotky jsou připraveny k útoku," ohlásil muž sedící v řídícím středisku a obrátil se na svého nadřízeného, který stál za ním.

,,Dobře tedy. Zahajte operaci Trója," řekl Generál Hudson.

,,Generále, prezident chce být informován o postupu útoku," řekl jiný muž, který právě vešel do místnosti.

,,Přepojte ho do téhle místnosti. Dozví se vše z první ruky. Stejně tak jako my. Bůh nás ochraňuj."

Americké ozbrojené síly se vydaly kupředu. Tohle už nebyli lehce pancéřové traktory a rádoby-obrněná vozidla, které Američané montovali na planetě Hyuugon z ruských zásilek. Tohle byl výkvět pozemské armády, to nejlepší, co měli k dispozici, to bylo vrženo do nadcházejícího boje s technicky vyspělejšími Andařany. Bojové helikoptéry AH-64 Apache se vznesli do vzduchu a kroužili nad formací pozemních vozidel, připraveny se kdykoliv pustit do bitvy. Abrams tanky jely vedle nejnovějších bojových transportérů Stryker a razili si cestu nerovnou krajinou na sever.

,,Generále, máme problém," zahlásil voják se sluchátky u taktické mapy v řídícím středisku. ,,Nepřátelské stíhače byly spatřeny padesát kilometrů na východ odsud. Naše vlastní F-22ky se s nimi musí utkat, nebo můžou ohrozit celou naši pozemní operaci. Budeme tedy bez jejich podpory." Hudson zaklel. Právě od nich si toho tolik sliboval.

,,Nepřátelské síly na dohled," zahlásil hlas z reproduktoru. ,,Postupujeme nejvyšší možnou rychlostí, ale stále nezahájili palbu."

,,Rozumím, kapitáne," řekl generál a utřel si zpocené čelo. Ať už na brífinku řekl cokoliv, nebyl si vůbec jistý tím, co bude následovat. Vlastně se dost divil, že se ještě nezcvoknul z toho všeho, co se dnes stalo. ,,Plukovníku Sawe, ať vaše jednotky pokračují vpřed plnou rychlostí a až budou na dostřel, zahajte palbu. Plukovníku Barney, helikoptéry je musí podpořit. Napalte do nich vše, co máte a nenechte je vydechnout!"

Obrněné jednotky postupovaly. Ve chvíli, kdy se rozhodly zahájit palbu, Andařané spustili vlastní baráž. Plasmové výboje z pušek a malé rakety s dlouhými letovými křidélky z přenosných raketometů. Přesvědčení o své absolutní dokonalosti, Andařané pohlíželi na pozemšťany, jako na bídný hmyz. Podobně jako britský lékařský důstojník a jeho pomocník ke konci 19. století pohlíželi na divochy v Africe, kteří napadli jejich obydlí na vysokém kopci. Dva gatlingy a hromada nábojů. Bilance na konci dne byla dva tisíce mrtvých divochů. Jakou můžou mít pozemšťané vůbec šanci proti výkvětu galaktických civilizací? Jeden malý útočný oddíl přece dobyl tuto základnu, i když využil momentu překvapení. Nebude mít přeci problém je udržet.

Plasma byla přímo uzpůsobená k pronikání obraným štítem, dokázala lehce ničit lehký slitinový materiál, a elektromagnetický pulz způsobil okamžité přetížení sofistikované elektroniky, kterou využívala každá vyspělá civilizace v galaxie pro své bojová vozidla. Rakety obsahovaly dokonalé rušičky, které dokázali omezit ty nejlepší ochranné systémy. A jejich zbroj a pancíř byli dokonale připraveny na nepřátelské energetické zbraně.

Jinými slovy, proti primitivní pozemské technice byly spíše neúčinné.

Energetické projektily s jekotem prolétly vzduchem a způsobily v amerických tancích zející díry, z kterých se kouřilo. Povrchové zranění. Nic vážného. Pancíř vylepšený ochuzeným uranem držel pevně a neúprosně. Rakety byly ihned detekovány obranným automatickým systémem Strykerů a byly okamžitě sestřeleny. Americká linie pokračovala beze ztrát. Palba Andařanů po chvíli zaváhala a ustala. Pak začala na novo, ale byla chaotická, zmatená. Tanky pozdvihly své hlavně a vychrlily svojí munici, také s příměsí ochuzeného uranu. Nebylo přesně vidět, jakou má tato palba efekt, ale zdála se být uspokojující.

,,Ano! Dáváme jim na frak!" radoval se generál i osádka řídícího střediska, když vyslechli zprávy. ,,Do toho, hoši! Bojujte za lidstvo!"

Střelba nepřátel se teď spíše zaměřila na bojové helikoptéry, které se přidaly do akce. Vypouštění světlic ale mátlo rakety a plasmě se piloti snažili vyhnout. Ale teď se pozemské síly neubránily ztrátám. Několik vozidel bylo kriticky zasaženo a explodovalo a dva vrtulníky se v ohňostroji explozí zřítily k zemi. Přesto Američané postupovali. Postupovali rychle a jistě a pod jejich palbou obrana Andařanů slábla. Vrtulníky si přestaly hrát a vypustily snad všechny své střely přímo do všech třech středů nepřátelské obrany. Andařani krutě podcenili svého nepřítele. Mysleli, že pouhá pěchota dokáže zastavit cokoliv. Velmi se zmýlili a zaplatili za to. Ale bitva ještě nebyla vyhraná. Tohle byla pouze první fáze útoku, i když velice důležitá. Teď se musela dobýt základna. Vozidla projela branou i drátěným plotem, který základnu obklopoval, objely překážky, a střílely po všem, co se snažilo uniknout. Transportéry vysadily vojáky, polovina z nich se vrátila pro ostatní pěší muže, kteří nyní pospíchali do boje, a druhá polovina měla doprovázet útok vedený z východního cípu.

,,Ano pane prezidente, vnější obrana byla smetena a naši muži jsou nyní v základně," zahlásil generál do mikrofonu u jednoho počítačového panelu. ,,Máme tak půl hodiny, abychom našli tu věc a předali kapitánu Hansonovi. Podle jeho slov se veškeré nepřátelské síly vydají k jeho pronásledování. Nevím, jak plánuje odsud utéct, ale to je na něm. Cokoliv, co odvede tyto vetřelce z naší planety."

,,Generále, ovládáme vnější perimetr. Ztráty jsou lehké, ale mnoho vozidel je těžce poškozeno," oznámil voják u taktické mapy. ,,Pořád nevíme, co všechno ještě nepříteli zbývá, ale my máme už jen málo možností."

,,Pokračujte v útoku. Nedejte těm bastardům možnost vydechnout. Musíme Hansona a jeho tým dostat bezpečně dovnitř."

,,Právě jsme od nich dostali zprávu," řekl jiný voják. ,,Lokalizovali budovu, v jaké se nachází artefakt. Je to někde pod hlavním výzkumným střediskem."

,,Zmocněte se jí," procedil generál skrz zuby. ,,Za každou cenu."

Útok na základnu pokračoval. Američané postupovali vpřed, ale už ne tak hladce. Budovy bránily v manévrování, a zdálo se, že za každou překážkou je ukryt nepřátelský voják. Americká pěchota taky utrpěla ztráty. Proti plasmě byla naprosto bezbranná. Ale zbroj Andařanů zase nebyla příliš účinná proti kulometům a útočným puškám. Byl to vyrovnaný souboj, ale Američané měli početní převahu a měli vozidla. Krok za krokem zatlačovali Andařany dozadu.

Po chvíli se síly Američanů dostavily před vytoužený cíl. Zbytky nepřítel ustoupily do hlavní budovy. Střelba ustala. Transportní loď třídy zlatý se snesla k zemi, bezpečně, neboť základna byla zajištěna. Do výzkumného střediska už ale proudily oddíly vojáků, ve snaze najít a zničit nepřítele do posledního muže. Hanson se svými muži a George se svým týmem šli za nimi. Zatímco zbytky Američani čistili sídlo, Hanson dostal k dispozici několik vojáků, kteří toto zařízení znali. ,,Musíme dolů," řekl jim, zatímco se díval do obrazovky malého přenosného lokátoru. ,,Dobré je, že tím směrem nejsou žádné známky života. Andařani Srdce vůbec neobjevili, zřejmě ani nevěděli, kde přesně hledat." Vojáci je dovedli k nákladnímu výtahu, a poté je opustili a přidali se ke zbytku Američanů. Ostatní nastoupili a zadali nejnižší patro. ,,Řeknu vám, až budeme na stejné rovinně. Pak ten výtah zastavte."

,,Hele, Georgi," řekla Victoria tiše. ,,Taky tě napadlo to, co mě?"

,,Myslíš to, že Srdce siberitu je ve vlastnictví naší vlády? Jo, hodně divný, co?"

,,O žádných artefaktech jsme nikdy nebyli informováni," pokračovala Victoria. ,,Celý to smrdí a vůbec mi to nesedí."

,,Pravděpodobně ho našli, když vykopali EON, nebo když jsme kradli siberit pro Operaci Globemine," řekl svůj názor Alexander. ,,Asi nevěděli co s ním, nebo co to je. A i kdyby, proč by měli cokoliv říkat nám?"

,,Stejně mi to smrdí," pokrčila žena rameny. ,,Poslední dobou se stalo moc divných věcí. Myslím, že se tu odehrává mnohem více, než myslíme."

,,To je teď jedno. Máme deset minut na to, abychom toho bastarda odvezli odsud," řekl George nekompromisně. ,,Doufám, že na to jejich admirál skočí a zmizí odsud. A taky doufám, že potom už konečně bude klid a mír."

,,Možná se potom vrátím k Zytanům," řekl Frank suchým hlasem. ,,Nejsou to tak špatní společníci, když si na ně člověk zvykne."

,,Možná půjdu s tebou, až mě přestane bavit platit daně," přihodil i Cyrus a zašklebil se.

,,Srandičky si nechte, až to bude za námi. Máme před sebou ještě..."

,,Tady, tady zastavte!" vykřikl Hanson. ,,Mělo by to být před námi. Otevřete ty dveře!"

Ostatní se po sobě podívali, obočí povytažená. Výtah zastavil totiž sám. Byli v nejnižším patře. Dveře se otevřely a před nimi se objevila dlouhá úzká chodba. Na jejím konci byli obrovské pancéřové dveře, neproniknutelné, chráněné velmi přísným bezpečnostním systémem. Měli by velké problémy se přes ně dostat, kdyby nebyly otevřené. Chvíli na ně zírali, ale poté se rozeběhli směrem k nim. Když spatřili, co se nachází v následující místnosti, všichni ztuhli a čelisti jim poklesly.

,,To je... to je Srdce siberitu?" zasípal George. ,,Tohle měla naše vláda... ve vlastnictví?"

,,Nikdy jsem nevěděl, že to bude tohle," pravil ohromeně Hanson. ,,Tak teď nevím, jak to odsud dostaneme."

,,Ani nemusíte," ozval se za nimi důvěrně známý hlas. ,,To budu mít už na starosti já."

Všichni se okamžitě otočili a zírali do kruté a chladné tváře kapitána Kirreové. Stála tam ve stříbrno-zeleném brnění, v ruce držela jiskřivý meč a dívala se na ně pohledem kočky, která se právě chystá pohrát si s myší. ,,Ty!" vykřikl jejich navgradský přítel a udělal několik kroků k ní, puškou mířil na její hruď. ,,Tys tady tedy byla taky!"

,,Tím se nemusíš zabývat, Hansone. Už se nemusíš zabývat vůbec ničím." Napřáhla pravou ruku a Hanson i se svými muži padli v bolestech k zemi. Jejich výkřiky se ztrácely v této opuštěné chodbě a jejich svíjení Kirreovou nikterak nedojímalo.

,,Nech je na pokoji, ty svině!" vykřikl George a všichni na ni namířili své zbraně.

,,Ach jistě, pozemšťané. Škoda, že nemáte v hlavách tento čip, ale poradím si s vámi i tak." Pak rychle, rychleji než by dokázal obyčejný člověk, zavířila mečem a čistým sekem oddělila Hansonovu hlavu od trupu. Ostatní navgradští agenti zmlkli a ztuhli.

George i ostatní okamžitě spustili palbu. Ale stejně jako v boji na planetě Hyuugon, Kirreová zastavila kulky jen pár centimetrů od ní a nechala je volně padat na zem. Poté jimi tlakovou silou mrštila o zeď. George i ostatní se svezli k zemi. Cyrus se hrabal na nohy jako první. Popadl svojí zbraň, ale to už bojovnice stála u něj. Chvíli si jej chladně přehlížela, ale když rudovlasý voják pozdvihl zbraň, krutě mu zabodla meč do hrudi. ,,CYRUSI!" zaječela Victoria a snažila se zoufale postavit. Cyrus se chvíli šklebil, jako by nemohl uvěřit tomu, co se stalo, ale po chvíli mu z úst začala řinout krev. ,,Ty... kurvo zasraná..." stihl říct předtím, než ho Kirreová skopla z meče. Otočila se, právě včas, aby zahlédla Victorii, jak se na ni řítí s pěstí. Nestihla uhnout a tato rána ji poslala na protější zeď. Victoria skočila po ní, začala do ní tlouct, co ji síly stačily, a řvala: ,,TY SVINĚ! ZABIJU TĚ! ZABIJU TĚ! ZABIJU TĚ!"

George a ostatní se s šokem jakžtakž zvedli, a nyní v hrůze zírali na Cyrusovo tělo. Bobby a Frank mu okamžitě běželi zkontrolovat puls, zatímco Alexander zvedl svoji pušku a vykřikl: ,,Běž na stranu, Victorio, ať ji můžu vodpráskout!" Victoria se s Kirreovou válely na zemi, rvaly se ve zmatku, bez smyslu pro pořádek. Alexander zaklel a přiběhl blíže.

,,Georgi, ještě žije," řekl Frank slabým hlasem. ,,Ale jen taktak. Potřebujeme ho odsud okamžitě dostat!"

,,Musíme se nejdříve postarat o ni!" vykřikl George nasraně a zvedl svoji zbraň.

Další tlaková vlna, která odhodila Victorii na stranu, a Alexander se zapotácel. Kirreová byla u něj dříve, než to kdokoliv stačil postřehnout. Sekla mečem, a Alexandrova pravá ruka i se zbraní padla k zemi. Voják nevěřícně zíral na svůj čerstvý pahýl, ze kterého teď tryskala krev. Začal řvát. Ale byl okamžitě umlčen půlpiruetou andarského kapitána, který mu usekl hlavu. Ta padla k zemi a kutálela se Georgovi k nohám. Tam se zastavila a ukázala svůj předsmrtelný škleb v celé své kráse. Victorie s novým řevem se zezadu vrhla na Kirreovou, ale ta se ani neotočila. Prostě napřáhla meč a vší silou bodla za sebe a pak mečem trhla do strany. Victoria se zarazila, otočila se doprava a pak padla jako podťatý strom.

Georgovi se před očima udělala rudá mlha. Vzpomněl si na ten den, teď to prožíval znovu. Nemohl se s tím srovnat. Věděl, že zešílí. Tohle jeho mysl neodnese v celku. Tentokrát ne. Zblázní se. Začal chroptět, vyměnil zásobník, a opět se pustil do střelby. Kirreová ale nedbala na střely, jako vítr se přiřítila k místu, kde ležel Cyrus a bez okolků popravila Franka a Bobbyho, předtím než měli možnost nahmatat a zvednout zbraně.

Georgovi došli náboje. Třesoucí rukou nemohl nahmatat další zásobník, proto pušku pustil. Chtěl jí říct, že za tohle chcípne, ale slova se mu zadrhla v hrdle. Kirreová tedy pomalu došla k němu. Usmívala se. Byl to odporný a neskutečně krutý úsměv. Užívala si to, co nyní dělala. Věděla, co způsobila a těšilo jí to. Ale toho hraní neměl být ještě konec. Chytla George za rameno a odstrčila ho hrubě stranou, až spadl na zem. Teprve teď si uvědomil, že za ním celou dobu stála Nataša a chvěla se strachy. Žena k ní přistoupila, nyní v ruce držela dýku s tenkou čepelí.

,,Ne, to ne..!" stačil vykřiknout George a pak jen s hrůzou sledoval, jak se nůž Nataše zabodl do krku. Její poslední pohled patřil jemu. Podklesly jí nohy. George se rychle po kolenou vyřítil kupředu a stihl ji zachytit. Podíval se jí do očí, hledaje nějakou stopu po zázraku. Ale ten se nekonal.

Byla mrtvá.

Zahleděl se nahoru na krutou ženu, která se nad ním tyčila jako popravčí, v pravé ruce držela plasmovou pistoli a mířila mu do obličeje. Koutky úst jí vesele hrály.

,,Píčo..." řekl George, neschopen jiných slov. Nevěděl, že to skončí takhle. Poté, co vkročil do EONu, nevěděl, že zemře na americké půdě, v náručí bude svírat svojí mrtvou lásku, a kolem budou jeho mrtví přátelé. V tuhle chvíli ani nepřemýšlel o tom, co se stane se Zemí. V tuhle chvíli si přál jen zemřít. A věděl, že ona mu to jeho poslední přání splní.

,,Těšilo mě, pane Fuery. Ale takhle skončí každý, kdo se postaví moci Mezigalaktickému Demokratickému Řádu. Nikdo galaktickému míru nezabrání. Ani vaše ubohá planeta."

Poslední, co George viděl, byl jasný záblesk bílého světla.

A potom už jen temnota.


OffLine Chubicka | 2010-09-02 19:51:07
,,Že co?!" vykřikl George, jehož výraz se změnil v čiré zděšení. ,,Victorio, řekni mi, že tohle je jenom blbej vtip!"

,,Toto je skutečnost," prohlásil Andařan. ,,Kal Ethelin zde bude dříve, než by komukoliv z nás mohlo být milé, a obávám se, že jeho plány nejsou míromiluvné."

George jen vydal neurčitý přidušený vzdech, a v podivných gestech kolem sebe roztahoval ruce, jako by chtěl více prostoru pro dýchání. Vyvalený Alexander tedy promluvil za něj: ,,Tak snad byste mohli začít od začátku. O čem to tu mluvíte?!"

,,Jmenuji se Hanson de Liril, a ačkoliv vystupuji jako desátník Andarského Letectva, ve skutečnosti pracuji pro Navgradskou republiku. Andarské císařství má po galaxii mnoho kolonií a jeho armády jsou neskutečně početné. Jelikož je ale členem Mezigalaktického Demokratického Řádu, po dlouhou dobu s námi neválčili. Ale poslední tři roky se věci začali měnit..."

,,Vaše historie je sice fascinující, ale rád bych věděl, proč chtějí přepadnout moji planetu!" vykřikl George a ostře ukázal k nebi, jakoby v očekávání, že se z mraků vynoří smrtící bitevní loď.

,,Už se k tomu dostávám," řekl Hanson klidně. ,,Jsem agent výzvědné služby Navgradské republiky. Úkol mého týmu bylo infiltrovat flotilu Kal Ethelin a zjistit jaké je její tajné poslání. Byla vyslána do prastaré a opuštěné části galaxie, v karanténní zóně, něco, co nikdo neudělal po celých padesát let. Poslední roky začalo Andarské císařství zpřísňovat zákony, uzavírat hranice, vyhánět obchodníky. Bylo jasné, že něco chystají. A nyní vím co."

,,Tuto planetu?" vykulil oči Alexander. ,,Co s ní chtějí?"

Cyrus vyskočil a vykřikl: ,,Země jim je u prdele. Chtějí nějaký posraný Srdce siberitu!"

George, Alexander a Nataša se podívali po ostatních, kteří jen chmurně přikývli hlavou. ,,Jak jsem již pravil vašim společníkům, Andařané pasou po prastarém artefaktu, který je schován na této planetě."

George ještě víc otevřel pusu, potom se posadil a hystericky se rozchechtal. ,,No jistě!" řval jak smyslů zbavený. ,,To se přesně dalo očekávat! Prastarý artefakt! A tady! To je jak z nějakého špatného sci-fi filmu!" Poté pokračoval v nervózním smíchu.

Zato Alexander se tvářil jako z kamene. ,,Jak se sem ten artefakt dostal a jak se o něm ti Andařané dozvěděli? A co dokáže?!"

,,Na nic z toho nemám odpověď," odpověděl Hanson mrzutě. ,,Toto patří mezi nejpřísnější střežená státní tajemství. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se dozvěděl toto. Taky za tuto informaci padlo mnoho našich agentů. Zřejmě to má ale něco společného s Andarským výzkumem, který tu byl prováděn před tisíci lety."

George se konečně vysmál. Opět nasadil vážný výraz a položil dosti smysluplnou otázku: ,,Dobře, jaký je tedy plán?"

,,Plukovník Kelly, podplukovník Dorwen, major MacMillan i ostatní již odsud urychleně zamířili varovat prezidenta," oznámila Victoria. ,,My tu zůstali, protože tady náš přítel má určitý plán. Odvést artefakt a odlákat flotilu pryč od Země. Čekáme jen na jeho loď, která přiletí s ostatními."

,,To zní sice strašně pěkně, ale nebylo by lepší se s tím admirálem dohodnout, dát mu ten artefakt a nechat ho v klidu odletět?" otázal se Alexander nakvašeně.

,,Pokud ten artefakt je tak mocný, jak Andařané věří, nemůžeme dopustit, aby jim padl do rukou. Byla by to pohroma pro celou galaxii," řekl vážně Hanson.

,,Vaše galaxie je mi u řiti," opáčil tvrdě Alexander. ,,Nechci aby moje planeta padla kvůli vám!"

,,Jenže tenhle šílenec se nezastaví před ničím!" vykřikla Victoria. ,,Hanson říkal, že se s ním nijak dohodnout nedá. Jeho jediný cíl je přepadnout nás a vyrvat nám to Srdce siberitu z pařátů."

,,Myslím, že Hanson jen chce artefakt pro sebe," řekla tiše Nataša. Všichni zmlkli a podívali se na ni, jak zkoumá obličej navgradského agenta.

,,Je jedno, kdo ho dostane, ale Andařani ho mít nesmějí," vykřikl naléhavě Hanson. ,,Nemám čas vás přemlouvat! Jen jste je viděli, jak se obrátili proti vám! Je to válečný národ, který nepřestane, dokud neobsadí všechny civilizované planety galaxii. Jen Mezigalaktický Demokratický Řád tohle císařství drží na uzdě. Pokud ale bude silnější než Aliance, vyhlásí nám všem válku. A my na něco takového nejsme připraveni."

,,To pořád neznamená, že obětujeme naši planetu," odvětil ostře Alexander.

,,Kal Ethelin vás vidí jako obyčejné primitivy. S vámi se dohadovat nebude, zejména, když ani nevíte, že tady máte nějaký siberitový artefakt. Jen co přiletí, okamžitě se pustí do boje. Jediná šance je artefakt odvézt... a ne jimi!? dodal když zachytil pohled ostatních. ,,I kdyby tuto planetu nechal, později by se vrátili... a podmanili si vás."

,,Nemáme šanci vzdorovat, pokud nás budou bombardovat z orbitu. Naše planeta nemá žádné vesmírné lodě," řekl George naléhavě, snažíce se vypíchnout fakt, který byl zřejmě přehlédnut.

,,Právěže nebude," řekl vášnivě Hanson a zuřivě zagestikuloval. ,,Máme plán jaký jsme dohodli s ostatními, kteří odletěli za vaším vůdcem. Kal Ethelin nepoužije palubní kanóny, neboť jsou založeny na siberitové energii. Tedy, alespoň na začátku je nepoužije. Víte, pokud by tyto výstřely zasáhly naakumulovaný zdroj siberitu, vytvořilo by to řetězovou reakci poměrně velkých rozměrů. Pokud zasáhne místo sto kilometrů kolem artefaktu, nenávratně ho zničí. Alespoň, tak se domnívají andarští vědci. Dokud nebude znát přesnou lokaci, bude spoléhat jen na pozemní a letecký útok. A vy jejich armádu převyšujete svým obrovským počtem. Slyšel jsem, že vaše pozemní jednotky na Zemi jdou do desítek miliónů. Vaše výhoda je, že vás podceňuje. A viděl jsem vaše vojáky v boji!"

,,Fajn, jenže rozhodně nejsme jednotní! A oni nás dokonale převyšují po technologické stránce! Je mi jedno, jak to nastíníte, ale se vším co mají nás rozmáčknou jak červa!" řekl zoufale George a rozhodil rukama. ,,Sakra, Hansone, to je ten váš skvělý plán? Prostě jim vzdorovat?! Prezident na to nikdy nepřistoupí. Nezačne válku s mimozemskou civilizací."

,,Ani nebude muset. Kal Ethelin tu válku začne sám. A vám nezbude nic jiného než se bránit!"

George se zoufale podíval na Victorii, ale ta jen pokrčila rameny a smutně zavrtěla hlavou. I Frank vypadal velice nezvykle. Tvářil se vážně a za celou dobu nic neřekl. Jen jeho brýle se nebezpečně leskly na slunci jako dva opály. Bobby se díval do země, zatímco Cyrus tiše nadával. ,,Dobře, a kde do toho spadáme my?"

,,Já jsem se nabídla, že pomůžu Hansonovu týmu," odvětila žena. ,,Je dost velká šance, že se cestou střetneme s Andařany, a tak budou potřebovat každou volnou ruku."

,,Je mi to líto, ale jediná možnost je odvést artefakt z této planety," zopakoval navgradský agent. ,,Poté se jejich flotila pustí za námi, a vy budete v bezpečí. Máme větší šanci artefakt najít než oni. Ukradli jsme andarský prototyp siberitového vyhledávače. Oni se budou muset spoléhat na své staré vybavení, zatímco my budeme postupovat najisto. Alespoň tak nějak by to mělo fungovat."

,,Zajímalo by mě, jak se teď tváří prezident a náčelníci štábu," zamumlal Alexander a podíval se kolem sebe. ,,Myslím, že něco takového dokáže zkazit den."

?Nuže, Georgi, jak se rozhodnete? Připojíte se i vy k nám?? pravil Hanson důležitě.

George neodpověděl. Jen zaklel. Velice jadrně. Něco o tom, že se na to už může vysrat. A připojil jízlivé názvy pro matku Kal Ethelina a nastínil možnost, že jeho otec byl chlípný kozel. Ostatní trpělivě čekali. ?Tak fajn!? vykřikl nakonec. ?Co mi zbejvá? Jen nasrat, protože při kopání mimozemských prdelí jsem si představoval něco jako Zyt?any. Tohle je jako střílet do Rusa, kterými do tlamy strčíte laserový kanón!? Poté zmlkl, jelikož si uvědomil, že to co řekl, nedává žádný smysl.

A opět, všichni se přidali. Skupina pokračovala ve své povolání konat dobro a napravovat bezpráví.

Netrvalo to dlouho, když Hanson náhle vytáhl něco, co vypadalo jako malý černý ipod. ?Chytám signál,? řekl temně. ?Andarská flotila právě vystoupila z hyperprostoru. To znamená, že naše lodě tu budou za moment.?

?Jsem zvědavý, co se děje teď ve světě. Jestli vůbec prezident stihl kontaktovat ostatní země,? pravil chmurně George. ?Pokud skutečně zaútočí, představuji si to jako jeden velkej masakr. Jaká bude jejich taktika??

?Zaměří pravděpodobnou lokaci artefaktu a pak zaútočí na veškeré vojenské cíly v okolí.?

?Takže zbytek planety bude neovlivněn? Nerozhodne se třeba bombardovat druhou stranu Země jen tak pro prdel??

?Zřejmě ne, bylo by to jen plýtvání jeho omezenými zdroji. Pamatujte, jeho účel není vás zničit nebo podrobit.?

?Stejně nechápu, proč se s ním nemůžeme domluvit?? zamumlal Alexander a Hanson po něm vrhl hněvivý pohled. ?Co je?! Jak můžeme cítit závazky k dalším civilizacím, když jsme doteď nevěděli, že vůbec existujete?!? Nikdo to nekomentoval.

Trvalo to jen chvíli, i když jim to přišlo jako věčnost. Každý byl neskutečně nervózní, všichni napínali uši, jako by čekali, že zdálky uslyší dunění dělostřelectva. Nakonec zaslechli jasný zvuk kosmické lodě prořezávající vzduch atmosféry. Dva lodě třídy zlatý se snášely k jejich pozici.

?Jakto, že je nesestřelí nebo nesledují, když se odtrhly od formace flotily?? otázal se zvědavě Bobby.

?Mají účinné rušičky,? odvětil rychle Hanson, na kterém bylo viděl, že se mu moc ulevilo. ?Fungují bohužel jen poměrně krátkou dobu, proto je potřeba, abychom si pospíšili!?

Transportéry přistály jen dvacet metrů od nich. Jeden z nich otevřel průchod a ven okamžitě vyskočil muž oblečený v zelené uniformě podobné té, kterou nosí Andařané. Okamžitě zasalutoval: ?Pane, flotila se přesouvá na západ od této pozice k severní části kontinentu. Musíme si pospíšit, pokud je chceme dohnat.?

?Už znáte polohu artefaktu?? otázal se Hanson dychtivě.

?Ne, pane, máme pouze přibližnou polohu, musíme blíže. Bohužel, Andařané zatím vědí totéž co my, takže budeme pravděpodobně přistávat v bojové zóně.?

U třiceti syzinských opic!? zaklel Hanson. ?Dobře, seržante, okamžitě vyrážíme! Tito domorodci nám přislíbili pomoc. Vezměte je na loď.?

Cyrus se sice u slova ?domorodci? zatvářil, že chce mít nějakou nechutnou poznámku, ale Victoria ho dloubla do žeber a celá skupina naběhla do lodi. Ta uzavřela průchod a vznesla se do vzduchu. Bylo tam osm dalších vojáků v totožné uniformě a zvědavě na ně hleděli. Neřekli však ani slovo.

?Taky máte pocit, že jsme v tomhle krámu častěji, než by bylo zdravé?? otázal se Alexander potichu ostatních.

?Užij si to, dokud to jde, vojáku,? pravil George. ?Ne každý den můžeš být ve vesmírné lodi.?

?Jistě, proto si to za pár hodin musím užít tucetkrát, děkuji pěkně,? odtušil kysele Alexander a sedl si do rohu.

George se mezitím vydal za Hansonem, který zamířil do pilotní kabiny. Dveře byly otevřené. ?Zapni podpůrné motory,? říkal právě pilotovi. ?Musíme z nich vyždímat co nejvíce, tohle je závod o čas. Co dělá flotila??

?Přesunuje se nad kontinent, kde tuší artefakt,? odtušil muž s černými brýlemi, a pohnul několika páčkami. ?Jasně se ale připravují k boji. Bitevníky se staví do bojových pozic a vysílají mnoho transportérů nad pevninu. Vypadá to na rychlý přepad bez varování.?

?Doufejme, že je domorodci zadrží na dost dlouho. Snad vydrží vzdorovat.?

George poodešel stranou a podíval se z okna. Letěli tak kilometr nad zemí, který pod nima ubíhala rychleji než kdy viděl z jakéhokoliv letadla. Zřejmě budou na místě rychleji, než by bylo možné s jakýmkoliv lidským dopravním prostředkem. Povzdechl si. Všechno to šlo do hajzlu. Proklínal tu bouři, která ho zavedla na scestí. Proklínal mimozemskou entitu, která mu vzala Archera. A ze všeho nejvíce proklínal ten pitomý galaktický konflikt, který měl zapotřebí do toho zatáhnout i jeho planetu. Snad měl Hanson pravdu, snad se mu podaří artefakt objevit a odnést dříve, než Kal Ethelin vybombarduje Zemi do totálního zániku. A potom? svět už nebude jako dřív. Jak bude vypadat lidská civilizace po útoku mimozemšťanů? George se zdráhal o tom přemýšlet. Celosvětová panika, hysterie, hroutící se infrastruktura. Ale co, on se vrátí na Aljašku. Od všeho bude mít pokoj a o žádném siberitu už nebude chtít ani slyšet.

Přesunuli se nad moře. George vyhlédl ven a sledoval obrovskou masu nekonečné vody. Tak počkat! Tohle vypadalo jako oceán. ?Hansone, kdeže se podle vás nachází ten artefakt?!? rychle vykřikl, zatímco běžel do kokpitu.

?Hanson se otočil k velkému monitoru na levé straně, něco vyťukal na klávesnici a na obrazovce se objevila mapa Země. ?Tady,? řekl a prstem ukázal na Severní Ameriku.

?Zkurveně typický,? odplivl si George. ?Nepřekvapilo by mě, kdyby s tím naše vláda měla co do činění.? V tuto chvíli byl pravdě mnohem blíže než by se opovážil tušit.

?Moment, kapitáne, zdá se, že máme problém,? řekl náhle druhý pilot a začal ťukat do klávesnice. ?Andarské stíhače, přímo za námi!?

?Cože?!? vykřikl Hanson a podíval se mu do monitoru. ?Jak nás objevili? Co se děje s naší rušičkou?!?

?Zřejmě byla oslabena přetížením motorů,? odtušil druhý. ?Nikdo to nebylo stvořeno, aby to pracovalo takto.?

?Pokouší se s námi spojit??

?Ne, pane. Letí v bojové formaci a dohánějí nás.?

?V tom případě ví, co jsme zač! Napněte motory na kritický výkon! Obsaďte laserové věže a připravte miny! Orle dva, slyšíte??

?Slyšíme, Orle jedna,? ozvalo se náhle z reproduktorů. ?Zrychlujeme.?

?Vzdálenost 50 kilometrů,? zahlásil druhý pilot nervózně. ?Přibližují se pět kilometrů za minutu!?

?To nemůžeme zvládnout!? vykřikl pilot s brýlemi. ?Musíme se otočit a bojovat!?

?S Andarskými elitními stíhači?! Nebuď blázen!?

George si připadal velice neužitečně a prázdně.

?Deset kilometrů,? zahlásil po několika minutách navigační pilot. ?Brzy budeme v dostřelu.?

A skutečně. Po několika chvílích se loď otřásla. ?Štíty drží,? řekl první pilot. ?Laserová věž, palte!?

George skutečně nevěděl, co dělat. Jen poslouchal zmatené křičení a hlášení stavu boje. Strach mu svíral v útroby. Nechtěl zemřít v situaci, kterou nemohl nijak ovlivnit.

?Orle dva, orle dva, soustředí palbu na vás!? křičel pilot. ?Vaším směrem letí čtyři rakety! Orle dva!? Z reproduktorů se však ozval pouze šum? a pak ticho. ?Ztratili jsme je.? Hanson se mrtvě podíval z kokpitu ven. V dálce byla vidět rychle se přibližující se pevnina.

?Počkat, počkat, máme další kontakt na dvanácti hodinách. Ale nejsou to Andařané!? vykřikl náhle navigátor. ?Snaží se navázat spojení!?

?Přepojte je,? řekl Hanson, kterému se začínal potit.

?Tady major Lawray od letectva Spojených států,? zahlásil jasný hlas. ?Dovolali jsme se správně jistému kapitánu Hansonovi??

?Zatraceně správně, kdo jste?!?

?To budou naše F-22!? vykřikl George, který se zadíval na navigační mapu. Tvar stíhačky nemohl nikoho zmást. ?Majore, tady George Fuery z armády Spojených států z Orla jedna. Máme za sebou spousty banditů, se kterými potřebujeme pomoci!?

?Máte to mít,? řekl pobavený hlas. ?Pokračujte dál, Hansone, my vás doprovodíme. A prezident posílá nejvřelejší pozdravy. Vlašťovky, každý si zaměřte jeden cíl, palte dle uvážení.?

Americké stíhače zaburácely vzduchem a Orel jedna proletěl jejich formací jako bláznivý tetřev. Dva F-22 se však odklonily a vzali transportér mezi sebe. Zbytek vypálil salvu raket, které zamířili přímo na andarskou letku. Výbuchy střel sice byly neutralizované štíty, zato druhá řada raket notně pocuchala jejich řady. Stíhačky se odklonily ze svých tras a začaly zápas jedna proti druhé. Plasma hladově drtila americká letadla, která vybuchovala v gejzírech ohně ale ani Andařané nebyli ušetřeni ztrát. Orel jedna získal náskok, který tak nutně potřeboval.

Hanson se uznale ohlédl na George. ?Pokud všechny vaše bojové síly vypadají podobně, máme šanci, že se přes to přeci dostaneme.?

?Orle jedna, nepřátelská letka byla neutralizovaná,? ozval se spokojený hlas Lawrayho. ?Leťte dále, o trochu dále ve vnitrozemí se setkáte s letkou Havranů. Zbytek našich sil zadržuje nepřítele, co se dá.? George v hrudi pocítil krátkodobou hrdost, než se ho opět zmocnila trudomyslnost. Raptoři ale nemohli soupeřit s rychlostí andarského transportéru, tudíž po chvíli odpadli.

Orel jedna se rychlostí stovek mil za hodinu přesouval do vnitrozemí, kde právě probíhala strašlivá válka, kterou lidstvo ještě nezažilo. Vrchol lidské technologie se setkal s protivníkem silnějším, než si kdy kdo dokázal představit.


OffLine Chubicka | 2009-10-26 21:10:06
„Co se to, kurva…?!“ vykřikl poplašeně Cyrus a zastavil se.

„K zemi! A odjistit zbraně!“ rozkázal George, který si okamžitě poklekl. Všichni zírali směrem k táboru. Kopec ale krylo několik stromů, nebylo vidět, co se děje na něm, a hlavně za ním. Zvuková kulisa byla ale dostačující. Střelba, která byla jemu dobře známá. Střelba mechanických a energetických zbraní.

„Ty svině na nás zaútočili?“ otázal se rudovlasý voják s nevěřícným výrazem v očích.

„Vypadá to tak,“ podotkl George. „Buď tak, nebo jsme začali my. Jen nevím, zda je dobrý nápad se teď přibližovat.“

Jako odpověď zazněl táborem výbuch, a do jejich zorného pole se dostali dva andařané, které exploze vymrštila do vzduchu. Padli na zem, kde zůstali bezvládně ležet. „Dobře, to stačí. Jednotko, jdeme! A ty zůstaň tady!“ pravil George Nataše. Ta ho ovšem odmítala poslechnout a celá čtveřice se potichu v rychlosti vydala ke kopci. Když vylezli na nízkou skalku, naskytl se jim pohled na celé bojiště.

Nastala řežba, která neměla obdoby. Uplynula jen pár chvil od doby, kdy Američané a Andařani bojovali bok po boku, ale nyní se zdáli býti nepřáteli na život a na smrt. Kopec a přilehlý palouk se proměnil na válečné pole. Ječící vystřely energetických zbraní kvílely vzduchem, syčící přehřátá plazma vypalovala díry do těl amerických vojáků, zatímco jejich protivníci padali pod přívalem kulek, proti kterým jejich zbroj zřejmě neměla žádnou efektivní obranu. Pozemšťanů ale bylo mnohem více a i přes jasné technologické nedostatky jsem jim podařilo zatlačit nepřátele do kouta za skaliska. Odlétající loď třídy Zlatý, která právě přivezla posily, se snažila zamířit své kanóny na vojáky pod sebou, ale brzy byla smetena koncentrovanou palbou bazuk. Nedaleko, přesto však mimo dostřel, přistávali další lodě.

„No to teda, kurva, ne!“ zaběsnili Cyrus a Victoria unisono a rozběhli se vpřed. George a Nataša jim běželi v patách. Cestou skoro zakopli o ležící tělo. S hrůzou v něm rozpoznali generála Powella, kterého střela z plazmové pušky zasáhla do břicha. Bylo jasné, že umíral.

Zachytil Cyruse za nohavici, pozvedl hlavu a ztěžka řekl: „Zaktivovali EON, než dostali rozkaz pustit se do nás. Zadržte ty bastardy… a pošlete naše hochy domů…“

Parker nikdy nevypadal více rozhodnutý. „Ano, pane!“ řekl ostře a vyrazil vpřed. George poklekl u generála, který vydechl naposledy, a zavřel mu oči. Boj mezitím pokračoval. Kovové a energetické projektily létaly všemi směry a dále s nebetyčnou radostí braly životy, mrzačily, ničily a zabíjely. Pozemšťanům se ale přes všechny ztráty podařilo zajistit tábor. George doběhl k bunkru, kde nalezl MacMillana. „Co se tu vlastně stalo, pane?“ vykřikl, jen co doběhl.

Major vyměnil zásobník a rozzlobeně se ohlédl na George. „Co já vím?! V jednu chvíli byli přátelští, v další přiletěla ta ženská a dala rozkaz nás zajmout. Pozor!“ Strhl George k zemi, kterému nad hlavou proletěl plazmový výboj. „Powell si to ale nechtěl nechat líbit, tak na nás Andařani spustili palbu. A tohle je ten moc hezký výsledek!“

„Generál je mrtvý. Dal nám rozkaz stáhnout se EONem zpátky na Zemi!“ řekl George, který také začal pálit do Andarských řad. Stačil zabít jednoho vojáka s nebezpečně vyhlížející bazukou než musel přebít.

„To jsem taky slyšel, ale nejdříve musíme zabezpečit oblast!“ křikl zpátky major a začal opět střílet. „Nemůžeme si dovolit, aby nás pronásledovali!“

„To je sice pěkné, ale nad hlavou máte celou flotilu gigantických vesmírných lodí! Tuhle oblast nemáme šanci zabezpečit, natož udržet déle než pár minut! Musíme se stáhnout a to tak, že hned!“

Na obzoru se objevily další transportéry. MacMillan se na ně dlouze zadíval. Poté popadl vysílačku. „Všem spojeneckým silám, tady major MacMillan. Stáhněte se okamžitě k EONu. Evakuujeme tuto oblast, okamžitě! Drahá a třetí skupina, poskytněte palebnou podporu! Hněte se, jejich posily tu budou během chvíle!“

Skutečně. Nepřátelské síly se blížily. Jen pár desítek Američanů a několik Rusů stálo proti početnějšímu a silnějšímu protivníkovi. Černě oděné postavy se vynořily z lesů, zatímco vesmírné lodě jim zahřměly oblohou. Palba zhoustla. Výkřiky raněných. Země posetá těly. Hlína nasáklá krví. Smrt kvílela vzduchem a brala si s sebou koho chtěla. Pozemšťané ale stáli hrdinně. Rameno na rameno, zbraně po boku, vše mířilo na nepřátele a vše střílelo.

„Johne, potřebuju ty náboje, hned!“ vykřikl někdo z kulometného hnízda. Jiný voják rychle přiběhl se zásobníky do kulometu M249. Právě včas! Andařani přicházeli z východu a hned spustili hustou palbu. Plasma se ale jen neobratně zakusovala do mohutných pytlů s pískem, zatímco kulomet spustil svojí smrtící píseň, chrlíce kulky jako zahradní hadice vodu. Pět Andařanů padlo dříve než se dostali za nějakou překážku. Ostatní se schovali za skalisko, odkud je rychle vykouřila zběsilá minometná palba. Kulomet pokračoval ve střelbě, dokud nebyl umlčen energetickou výbušninou, vystřelenou z nějakého příručního kanónu.

„Pozor! Blíží se sem další loď!“ vykřikl někdo jiný. A skutečně, nad tábor se blížil jeden z transportérů, palubní děla střílejíc na vojáky pod sebou. „Ignorujte ztráty! Sundejte tu bestii z oblohy ať to stojí, co to stojí! Palte dle libosti!“ Několik RPG-29 bylo pozdvihnuto ke vzdušnému cíly. Rakety s ladností vyletěly kupředu. Transportér neměl žádný čas na úhybný manévr a byl zasažen do křídel i do trupu. Proměnil se v ohnivou kouli, která proletěla nebem a zřítila se do lesa za základnou.

Ze všech stran se ale tlačili Andařani. Jako černý mor střílející smrtící výboje obkličovali tábor, který neměl naději na dlouhé přežití. Pozemšťané pomalu ustupovali, bojovali a stále umírali. Využívali každou možnou překážku, každou dostupnou zbraň, aby nevyhnutelné vítězství nepřítele bylo za krvavou cenu. Černě odění vojáci přesto postupovali. Zdáli se být ale překvapeni odporem nepřátel, které pokládali za primitivy.

Byl zde ale jeden protivník, který nešel porazit. Do vnější linie náhle naběhla kapitán Kirreová, která v ruce opět držela svůj jiskřící meč. Nejbližší Američané do ní spustili palbu, ale ona jen pozdvihla ruku, zastavila kulky ve vzduchu a nechala je volně padnout k zemi. Poté vytáhla pistoli a pustila se do tance. Jemnými piruetami se točila kolem, vraždíce všechny, kdo se k ní přiblížili, zatímco plazmovou pistolí střílela po všech, kdo se snažil utéct. Presto se ale obrana držela.

George a spousty ostatních ale už pospíchali zpátky k EONu pod hustou palbou, která si brala mnohé oběti. Zrovna jeden vedle Georgeho klopýtl a už nevstal. Zřejmě mu v tom bránil kouřící otvor, který mu zel v zádech. U skladiště se setkal se svým týmem. „Georgi, jsi v pořádku?“ otázala se Victoria, která právě doběhla s Cyrusem.

„Jsem v pohodě,“ odvětil tázaný a rozhlédl se. V pořádku, byli tu všichni. „Tak… vykašlete se na vše, a běžte do té zatracené mašiny! Tady moc dlouho nepřežijeme!“ Jako potvrzení slov jim nad hlavou přeletěla stíhačka a plazmovým výbojem nechala jednu budovu vybuchnout v gejzíru ohně. „Sakra, utrpěli jsme skoro až šílené ztráty a Andařani se sem tlačí ze všech stran!“

„Nechci to nějak prodlužovat, ale mám pocit, že EON přenáší na rozdílná místa a časy!“ vykřikla Victoria, aby přehlušila tu vřavu kolem. „Nechci, abychom skončili roky a míle od sebe!“

„Tato verze je prý překalibrovaná, aby zmírnila tyto účinky, ale i tak nemáme příliš na výběr!“ oznámil Bobby nervózně.

„Počkejte…“ řekl náhle George a zadíval se na EON, ve kterém teď zmizelo několik vojáků. „Hele, je to dost veliké pro několik lidí. Myslím, že v trojici bychom se tam měli vmáčknout.“

„Je to bezpečné..?“ otázal se Alexander podezřívavě.

„Teď není bezpečné nic!“ zařval George do dalšího výbuchu. „Beztak, i bedny se přenášely pohromadě. Tohle vyjde, věřte mi!“

„Dobře,“ přikývla Victoria. „Cyrusi, Bobby, jdete se mnou. Vy tři, běžte, budeme hned za vámi!“

George přikývl. „Natašo, Alexandře, vracíme se domů!“ Taky už bylo načase. Přilétala celá letka bombardérů, která začala systematicky ničit vše pod sebou. K EONu to byl naštěstí jen kousek. Trojice se uchopila kolem ramen a společně skočila do nazelenalého zařízení. Obklopila je zelená záře. Už opět pocítil George to víření mimo čas a prostor, které se zdálo trvat nekonečnou dobu. Ale cítil kolem sebe přítomnost ostatních. Věděl, že jeho nápad vyšel. Nikdy nikdo nezjistil jak dlouho to trvalo, ale opět pod nohama ucítil pevnou zem a svezl se na kolena. Otevřel oči a seznal, že se nachází v nějakém skladišti. Jeho společníci tam byli s ním. Alexander se zvedl jako první a pomohl ostatním na nohy.

„Tak, to by bylo. Jsme zpátky na Zemi?“ otázal se neurčitě. Ostatní pokrčili rameny. Teď toho nešlo moc zjistit. Nalezli ale dveře ven a opatrně je otevřeli. Seznali, že se nachází na nějaké farmě. Oddychli si, zdálo se, že to mají jisté.

„Dobře, to by bylo,“ řekl George spokojeně. „Na planetě Hyuugon žádné farmy nejsou, takže můžeme předpokládat, že se to povedlo. Teď je jen třeba zjistit, kde to jsme a vrátíme se domů.“

„Je hlavně potřeba informovat naši vládu,“ řekl Alexander důležitě. „Říci jim co je EON vlastně zač. Kam to vede. A co se venku nachází!“

„Tak, to snad už necháme na jiných. Viděl jsem, že se sem dostal minimálně plukovník Kelly. A hlavně, Gabriela, Zyt’ani ani Andařani už nejsou naše starost. Prošli jsme si peklem, ale vyvázli jsme.“

Opatrně vylezli ven a urychleně opustili pozemek, než si jich někdo všiml.

„A ty se nebojíš, Georgi?“ otázala se Nataša tiše. „Že by nás Andařani mohli pronásledovat sem?“

„Nataša má pravdu,“ přitakal Alexander. „Ty parchanti se nezastaví před ničím.“

Vešli na dlážděnou cestu, která vedla někam kolem louky a lesa. „Hele, o tohle bych si strachy vůbec nedělal. Chtěli se nás jen zbavit. Zajmout nás, pozabíjet nebo vyhnat, to je pro ně to samé. A i kdyby nás chtěli pronásledovat, nebyli by toho schopní. Vědí, jak nestabilní teleport EON je. A nemají jak se vrátit zpátky. A jejich velení určitě není tak pitomý, že by na něco takového pomyslelo. Hlavně by jim to k ničemu nebylo. Mají tam svojí Gabrielu, i ty artefakty, tečka. Příběh uzavřen.“

„Vláda to ale jen tak nenechá,“ věštil Alexander. „Až zjistí, co tam je, a že je možnost návratu. Určitě tam pošlou celou armádní divizi. Jednoduchá možnost jak získat spousty siberitu, poměrně jednoduchou cestou. Ale bude to spíše kopání do spícího medvěda.“

George se náhle zastavil. „Tohle nikam nevede, kde to vlastně jsme?!“

„Na jih od prdele,“ řekl tiše Alexander.

„Hlavně ale, že jsme spolu,“ dodala Nataša.

„Jo, to je moc hezké, ale nechci tu bloudit někde… ani nemám ponětí kde to jsme. Asi na Aljašce… to by dávalo smysl.“

„Nechceš zkusit tenhle krám?“ Alexander ukázal na vysílačku. „Pokud tu jsou někde naši, můžeme se s nimi spojit.“

„Já blbec. Na to bych skoro ani nepomyslel.“ Vytáhl vysílačku a zapnul ji. „Tady George Fuery, volám kohokoliv z Operace Globemine, slyšíte mě někdo?“

„Georgi?“ ozval se hlas Victorie. „To mi spadl kámen z srdce. Už jsem tu tři dny, a říkali jsme se, zda se vůbec někdy ukážete. Moment, jen zaměřím vaši lokaci…. Počkat… Mám vás! Běžte pět mil na severovýchod k takovému malému lesíku. Budeme vás tam očekávat.“

„Díky Victorio, George konec.“

Alexander vypadal, že mu ubylo něco starostí. „Fajn že oni přiletěli první. Alespoň na ně nemusíme čekat. Jinak, Georgi, dobrej nápad s tím společným cestováním. Takhle se alespoň nemusíme nahánět jednotlivě.“

Cesta jim uběhla poměrně rychle. Možná proto, že dost pospíchali. Skrz louku a pole, kolem krásného jezera a vysokých skal. George by možná obdivoval, kdyby neměl jiné věci na starosti. Dokonce ani Natašu nehrála hlavní figuru v jeho mysli, což se poslední dobou stávalo skoro pořád. Teď je jen potřeba zjistit, kde jsou, a jak se dostat zpět domů. I když… co pak? Nataša (a už to je tady zase) přišla o svůj domov, který zanechala v alternativní realitě, a pokud vezmeme v úvahu, co vše se stalo, zřejmě zůstane s Georgem. Ten se jen pousmál nad touto myšlenkou, neboť se mu velice zamlouvala. Že by založil konečně rodinu…? Ohlédl se po své vyvolené, která se tvářila neurčitě. Ne, raději to nechá na později. Ostatně, není kam spěchat.

Na místo určení dorazili do hodiny. Očekávalo je pět lidí. Victoria, Cyrus, Bobby, překvapivě Frank Forsyth, který jako vždy dokázal přežít a najít si cestu zpět, a který se teď opět poťouchle šklebil, a andarský voják, ve kterým George rozpoznal pilota, který řídil transportér při ústupu z bitevní lodi Arachnia. George na něj nepokrytě zíral. „Victorio, co se tu, kurva, děje?“ otázal se, aniž by se namáhal kohokoliv pozdravit.“

„Tohle je Hanson,“ řekla žena pochmurně. „Ukázal se tu chvíli po nás. A řekl nám moc zajímavé zprávy.“

„Těší mě, že vás opět vidím, Georgi,“ řekl Andařan s úsměvem. „Nemusíme ze mě mít obavy, Andarskému císařství sloužím asi tolik, jako vy. Spíše tu jsem, abych vám pomohl. Víte, zůstali jsme v této lokaci, abychom mohli informovat mé lidi, kteří smýšlejí stejně, a kteří chtějí zabránit velkému neštěstí.“

„Co to říkáte?“ otázal se Alexander dutě.

„Že vaší planetě hrozí smrtelné nebezpečí. Andarská pátá flotila, vedená admirálem Kal Ethelinem vstoupí na oběžnou dráhu Země do jedné hodiny.“


OffLine Chubicka | 2009-07-26 04:37:50
Nastalo dlouhé a nepříjemné ticho. Zvenčí se ozývaly krátké útržky rozhovorů a zvuky strojů. Čas ve stanu se ale na nějakou chvíli zcela zastavil. Všichni s pootevřenými ústy a vykulenýma očima zírali na Petra Rotha. Ve všech tvářích se zračil šok a také nepochopení. George sám ztuhl jako prkno. Jeho mysl ale bláznivě rotovala jako psychopatický kolotoč. Od myšlenky k myšlence, nedokázal uchopit nic určitého, kdyby se to dalo přeložit do mluvy, znělo by to jako blábolení šílence. Takto si nyní připadali všichni příchozí Američané.

„Co jste to řekl?“ otázal se tiše Powell, který kromě čelistí nepohnul ani svalem.

„Ano, je to trochu překvapení, sám jsem tomu nemohl uvěřit,“ řekl John MacMillan, ,,ale Peter se v tomhle nemýlí.“

„Víte, pomocí Andarských přístrojí jsme měřili tento EON, a zjistili jsme, že sice vypadá trochu jinak než druhý EON, ale jeho funkce je identická. Pokud bychom použili naše staré dobré pozemské přístroje, řekl bych vám, že se jedná o stroj času. Jenže my nejsme dostatečně pokročilí, abychom to změřili přesně. Andařané jsou. EON je pouze sofistikovaný teleport.“

Powell vyskočil ze židle a nekoherentně zařval něco neurčitého. Všichni sebou trhli překvapením. „Tak počkat! Stát! Ani hnout!“ pokračoval Powell zběsile. „Vy jste tady přece postavili teleport a docela úspěšně jste ho používali proti nám!“ vykřikl a ukázal na profesora Gossudarova. „Neříkejte, že vy jste si nevšimli, co je EON zač!“

„Naše zařízení funguje na jiném principu,“ řekl ruský vědec. „Náš teleport jen přesunuje prostorem, ale EON přesunuje dimenzemi. EON je mnohem komplikovanější, nic takového bychom nikdy nebyli schopni postavit, alespoň ne s naší technologií.“

„Rozdíl je v tom, že náš teleport přesouvá objekty na poměrně malé vzdálenosti, maximálně tak několik kilometrů,“ řekl jiný ruský vědec s brýlemi na nose. „EON dokáže přesouvat i tisíce světelných let daleko, což by s naším zařízením stálo tolik energie, že bychom potřebovali desítky tun siberitu.“

Powell se opět posadil. „Takže jsme na jiné planetě, pokud to chápu správně.“ Ztěžka si povzdychl.

Členové Alliance trudně přikývli. „Pořád tu máme záznamy o pokusech s naším EONem,“ pokračoval Roth. „Víte, když jsme ho poprvé nalezli, nevěděli jsme si s tím rady. Siberit jsme spotřebovali v prvních pokusech a jediné, co jsme věděli, bylo, že vše vložené do EONu zmizí. A taky, že to není technologie podobná ničemu, co jsme znali.“

„Jo, na to potřebujete být atomový vědec, abyste to zjistili,“ řekl tiše Cyrus a Roth se na něj hněvivě podíval.

„Když se našel siberit na Sibiři, obnovili jsme pokusy. Proč jsme si mysleli, že jde o stroj času? Protože to přenášelo objekty skrz dimenze a díky čipu jsme objekty dokázali omezenou dobu sledovat, ale vždy nám zmizely ze známého prostoru. Gravitační přetížení a obrovská rychlost dokáže čas zpomalit, ale tady nám to ukazatele vystřelilo až na Měsíc. Ten přesun dimenzí dokázal ten čas zrychlit, ale úplně opačným směrem. Do minulosti. Alespoň tak jsme se domnívali. Proč jsme si mysleli že právě dva miliony let? Protože jsme občas dostali pár vzorků z oblasti. V omezeném množství EON objekty nejen odnášel, ale také přinášel. Díky botanickým vzorkům jsme dokázali odhadnout časový úsek, kam EON dopravoval. Jak vidět, spletli jsme se.“

„Tohle ale nedává smysl!“ Plukovník Kelly také našel řeč. „Pokud je tohle cizí planeta, jakto že vypadá jako Země před dvěmi miliony let? A jak vysvětlíte tyhle!?“ Ukázal na Gossudarova. „Tihle Rusové jsou z alternativní budoucnosti… nebo přítomnosti, nebo co to sakra je, kde se nám úkol zdařil a siberit byl přemístěn na Aljašku. Co ti tady dělají!?“

„Bohužel, nemáme odpovědi na vše,“ povzdechl si Roth. „Tento fakt nás zaráží stejně jako vás, ale naprosto jasně víme, že nejsem v minulosti, a také jak vznikla naší civilizace.“

Slovo si nyní vzal jeden z Andarských důstojníků. „Pánové, dámy… zdá se, že naše dvě civilizace mají více společného, než to, že jde o stejný živočišný druh. Netrpělivě očekáváme zprávy z naší flotily, proto se pokusím být tak stručný jak jen to jde. Tato planeta Hyuugon, pokud nepočítám nedávnou okupací Zyt’any, je po dlouhou dobu poměrně bezvýznamným kusem šutru ve vesmíru. Před šesti tisíci lety tomu bylo ale jinak. Byla zde umístěna výzkumná stanice se zaměřením na bioinženýřství.“

„Šest tisíc let? Docela dlouhá doba…“ poznamenal generál Powell se zdviženým obočím.

„Pro ně čas znamená méně než pro nás, jejich civilizace je stará desítky tisíc let a měla své temné chvíle,“ odvětil rychle Roth.

„Jak jsem říkal, Andarská vláda zde měla centrální laboratoř, odkud prováděla výzkumy do jiných systémů. Využívat konveční cestování by bylo příliš neefektivní, a jelikož tato malá planetka měla obrovské přírodní zásoby siberitu, a také byla stranou od slídivých očí, tudíž byla ideálním místem. Využívali jsme tyto teleportační přístroje,“ Andařan ukázal na EON, „díky kterým jsme mohli pokrýt obrovské vzdálenosti během chvilky. Vaše planeta byla jednou z těch, na kterých jsme prováděli pokusy.“

„Zajímavé… velice zajímavé,“ řekl tiše Powell, který se na více nezmohl.

„Vaše planeta měla také poměrně velké zásoby siberitu,“ pokračoval dál Andařan, „proto jsme se rozhodli tam postavit podpůrnou laboratoř. A pak jsme začali tvořit život. Nyní je to již zakázané ve všech koutech Vesmíru. Možná ne ani tak z etických důvodů, ale spíše, že to přináší velká nebezpečí. Tvoření biologických zbraní je možná účinné, ale pokud se obrátí proti vám, nic za to nestojí. Abych řekl pravdu, dosahovali jsme naprosto nevídaných výsledků. Pouhých několik buněk se během týdne rozrostlo na celé jednotlivce, podobné nám. To byli vaši předkové.“

Ticho. Nikdo ani nedutal. Kdyby na vzdáleném konci galaxie upadl špendlík, tady by ho slyšeli.

Peter Roth si opět převzal slovo, neboť Andařan odešel kontaktovat svoje nadřízené. „Dámy a pánové, co jste právě slyšeli, jsem stravoval snad ještě hůře než vy. Je takřka nemožné pochopit, že před mnoha lety jsme byli stvořeni v laboratoři, a ačkoliv jsme biologická forma života… v zásadě jsme umělí. Položil jsem našemu novému příteli mnoho otázek, například jakto, že si od nás nikdo ničeho nevšiml? Máme přeci prověřenou teorii o evoluci, archeologické nálezy staré stovky tisíců let, důkladné prozkoumání biofunkcí našeho těla. Jenže vše z tohoto bylo uměle vytvořené, všechny staré nálezy a písemnosti byl umělý faktor, který hrál roli v tom, abychom nikdy nepřišli na to, kdo skutečně jsme. Nejsem ale jediní, po galaxii je spousty dalších planet, kde Andařani a jiné rasy prováděli takovéto pokusy. Vše ve jménu vědy.

Ticho pokračovalo. Každý se to pokoušel nějak strávit nebo vůbec tomu nějak uvěřit. Samozřejmě že to vše odporovalo zdravému rozumu. Ale jak jinak vysvětlit události, které se dnes staly?

„Výzkum probíhal dlouhá staletí. Andařané žijí déle než my, zejména díky brilantním lékařské technologii, ale i tak to probíhalo přes několik jejich generací. Zkoumali naše chování a náš přirozený vývoj. Jen málokdy zasáhli do našeho přirozeného žití. Ale dělali to. Pamatuje si, například, na velkou potopu a Noemovu Archu? Vážně se to stalo, jen to nezpůsobil Bůh. Nechci zabíhat do dalších podrobností, jen řeknu tolik, že asi před třemi tisíci lety Andorské impérium zasáhl převrat. Změnila se vláda a připojili se k jakémusi Mezigalaktickému Demokratickému Řádu. Bioinženýrství bylo zakázáno a planeta Země se měla vyčistit. Vědci se ale nechtěli vzdát svého výzkumu, protože u nás dosahovali těch nejlepších výsledků. Proto nahlásili zničení Země, ale poté simulovali nehodu, zakopali EON a vydali se na naší planetu, kde po nějakou dobu pokračovali. Aby se v případě potřeby mohli vrátit zpátky na tuto planetu, přeprogramovali EON, který do té doby přenášel z jednoho zařízení na druhé. Nyní přenášel tak, jak to známe. Do neurčitém místa a času, přesto nikdy ne do pevné hmoty a vždy na povrch planety. V určitém ohledu EON byl strojem času, jelikož některé subjekty se přenášeli delší dobu, než pár vteřin. Občas to byli i dva roky. Jejich technologie, ač lepší než ta naše, má nějaká omezení. Než odsud definitivně odešli, zametli po sobě všechny stopy a nechali nás svému osudu. O pár tisíc let později jsme EON nalezli my.“ Roth si utřel zpocené čelo a opět se hltavě napil sklenice vody. Ještě nikdy nemluvil o tak vážné věci. A z jeho posluchačů nikdo ještě neposlouchal takto vážnou věc.

Je toto… skutečně pravda?“ otázal se tiše Powell, který měl značné problémy s hledáním hlasu. „A vy tomu věříte?“

Peter rozhodil rukama. „Těžko říct, generále. Naše civilizace je tisíce let stará, a toto sdělení během několika minut ničí vše, co jsme doteď považovali za pravdu. Nechci tomu věřit, ale pokud toto není pravda… co tedy je? Viděl jste Andařany a jejich technologii. A taky proč by nám lhali? Nechci přeskakovat k rychlým domněnkám, ale zachovám si otevřenou mysl.“

„Dobře,“ řekl plukovník Kelly, „ale tohle nezodpovídá mé dva dotazy. Pokud jsme necestovali v čase a jsme stáli v přítomnosti a na jiné planetě, co tu tedy dělají ti Rusové z alternativní přítomnosti, a jaktože to tu vypadá jako na Zemi před dvěmi miliony lety?“

„Tato otázka nás trápí stejně jako vás,“ řekl John MacMillan. „Na toto jsme se už ptali Andařanů, a oni také nic nevědí. EON není schopen přenášet v čase. Prostředí této planety by se dalo jistě nějak vysvětlit, byla zde výzkumná stanice, která se soustředila na Zemi. Je možné, že nějaké rostliny a živočichové přicházejí odtud, nebo alespoň je zde produkovali. Ale pokud jde o Rusy, nenapadá nás jediné racionální vysvětlení.“

„Je to tak,“ řekl ruský vědec s brýlemi. „Naše světy jsou oba rozdílné. Skutečně u nás vlastníte veškeré zásoby alaskitu a defakto vládnete celému světu.“

„A co je tedy přesně ten siberit? Andařané ho znají, a bylo řečeno, že ho někdo vytvořil. Byli to oni?“ pokračoval Kelly v otázkách.

„Ne, oni ho pouze využívají jako nerost, ale stejně jako my si všimly, že jde o uměle vytvořený element. Zatím ani oni, ani ostatní rasy z jejich Aliance nevědí, o co skutečně jde,“ odtušil Roth a mírně si upravil kravatu.

„A Gabriela? Vědí o koho jde? A co jsou ty Zyt’ani zač?“

„Zyt’ani jsou uměle vytvořená rasa pro bojové účely, a jsou jeden z důvodů, proč se bioinženýrství zakázalo. Před několika tisíci lety je vyrobila nějaké obrovské impérium pro mezigalaktickou válku. Tito se ale obrátili proti svým pánům a ničili vše živé. Jen obtížně se Alianci podařilo je zastavit a zatlačit do odlehlých částí galaxie. Pořád zůstávají hrozbou, ale už ne dominantní. A pokud jde o Gabrielu, nebo Salhrel, Andařani nevědí, o koho jde. Většina schopností, co používá, je dobře známá, ale s některými se ještě nesetkali. Byli sem vysláni aby ji zastavili.“

George začal opět racionálně uvažovat. Vzpomněl si, že kapitán Kirreová nazvala Gabrielu jako „subjekt“. Nemusí to sice tak být, ale možná, že Andařani pokračovali v bioinženýřství i přes zákaz. A vyslat celou flotilu válečných lodí kvůli jednotlivci znělo poněkud nepravděpodobně. Sice neměl ponětí o mezigalaktické politice, ale něco mu tady dost smrdělo.

„Dobře, ještě jednu věc, doktore,“ pravil poručík Kelly. „Pokud EON není stroj času, ale pouhé teleportační zařízení, dokáže nás vrátit zpátky na Zem?“

Petr Roth si sundal brýle a očistil si je o kapesníkem. Když si je znovu nasadil, mírně se mu třásl hlas. „Museli bychom získat přesné souřadnice Země. Ale ano, toto zařízení je plně funkční a návrat je možný.“

Do stanu přiběhl onen andarský důstojník. „Podařilo se nám navázat kontakt s flotilou. Podařilo se jim odrazit nepřítele bez větších ztrát a týmu Zlatý devět se podařilo zajmout Salhrel, ta je nyní převážena na palubu Arachnia i se všemi artefakty, které ukořistila. Evakuační lodě, které nás tam také dopraví jsou již na cestě.“Andařané vydechli úlevou, ale ostatní stále byli v příliš velkém šoku, aby nějak reagovali.

„No, tohle vzalo poměrně rychlý obrat,“ pronesl Cyrus suše.

Powell povstal a rozhlédl se. „Všichni, rozchod!“

George se ocitl před stanem, zatímco všichni kolem si s úžasem a nedůvěrou v očích vyměňovali nové informace. Nerozhlížel se ani nalevo ani napravo, šel přímo k malé skalce na vrcholu kopce a zadíval se do lesa. Bylo toho na něj moc. Démonické zrůdy, lidstvo ve vesmírných lodích, meziplanetární cestování, jeho pes ve vlastnictví nějaké vyšší moci, lidstvo jako genetický experiment…

„Jsi v pořádku, Georgi?“

Jistě, celý tým byl už u něj. „Ne, nemyslím si, že jsem v pořádku. Nějak se mi nechce věřit tomu, co nám tu Roth vykládal.“

Ten stál nedaleko ve vášnivé rozmluvě s Powellem a několika dalšími důstojníky. „Pokud se skutečně dostaneme na Zem, chápete ty možnosti jaké máme?!“ říkal právě rozvášněně. „Můžeme navázat diplomatické styky s Andařany! A poté ještě s jinými rasami! Chápete to?! Tohle je ještě lepší než cokoliv, co jsme zde očekávali…!“

„Ale nepřijde vám to všem fascinující?“ otázal se Bobby Brandon s divokým leskem v očích.

„Hele, Bobby, před půl rokem jsem si žil spokojeně v chaloupce na Aljašce. Nikdy jsem nepřemýšlel o ničem z tohoto a byl jsem poměrně spokojený. Ztratil jsem domov i svého nejbližšího přítele. A opět jsem viděl, jak moji spolubojovníci umírají. A Bernard se z toho prý už nedostal,“ řekl George mírně podrážděně a odvrátil se. Ucítil jak se jeho paže zlehka dotkla čísi ruka. Věděl, o koho jde a rysy mu zjihly. Jako by byl táhnut neviditelnou silou, jeho kroky postupně směřovali ke stromům, pryč od ostatních. Ti pochopili a stáhli se stranou.

Brzy jeho ruka sevřela dlaň Nataši a jejich prsty se zaklínily. Aniž by se na sebe podívali, přitáhl si ji blíže k sobě. Jeho hlava již nebyla plná myšlenek, které nešly pochopit. Zůstala už jen jedna. Nelitoval toho, že sem šel. Možná, že dost ztratil, ale ještě více získal. Vešli mezi stromy, kde skrz jejich listovím prosvítalo Slunce, chystající se ke svému nočnímu spánku. Zastavil se a obrátil se k ženě po svém boku. Měla zavřené oči, stála čelem k zapadajícímu slunci, hlavu hrdě vztyčenou a vítr soumraku si pohrával s jejími dlouhými vlasy, na kterých se odrážely sluneční paprsky a zářily jako diamanty. „Víš, Georgi, některé chvíle tady stojí za to být,“ řekla tiše.

„Jo, to jo,“ polkl George nasucho. „Taky bych to tak asi řekl.“ Myšlení se mu zaseklo. V hlavě cítil prázdnotu. Vše teď vnímal jen srdcem.

„I když jsem za sebou nikoho nezanechala, nikdy jsem sem nechtěla jít,“ pokračovala žena, oči stále zavřené. „Neláká mě válka. Snažila jsem se, můj vedoucí se za mě přimluvil, ale nebylo vyhnutí. Buď tohle nebo smrt. Předtím, než jsem vstoupila do TAWARu, přemýšlela jsem, zda by smrt nebyla přeci jen lepší. A o pár chvil později jsem potkala tebe.“ George nic neřekl. Jen ji pevněji sevřel ruku. „A pak jsi mi na dlouhé měsíce zmizel ze života stejně náhle, jako ses v něm objevil. Ale nikdy ne z mojí mysli. A pak ses znovu ukázal. Podruhé, pár vteřin před mojí smrtí, před kterou jsi mě zachránil, jako můj strážný anděl. A když jsi utekl společně se mnou, nevěřila jsem tomu, jaké mě potkalo štěstí.“ Zpod víček ji vytryskly dvě slzy a sklouzly po jejích tvářích. „V něco takového bych nevěřila ani v mém světě, natož zde. Víš, já…“

Ale tohle už George nemohl déle vydržet. Pozdvihl obě ruce, jemně uchopil její obličej, natočil ho k sobě a políbil ji. Vesmír jako by kolem nich explodoval. Poté se smrskl, aby v dalších Velkém třesku zaplnil nekonečnou rozlohu veškeré existence. Líbal ji. Hluboce a vášnivě. Pevně se obejmuli, paže spletené dohromady, rty přitisklé k sobě, vychutnávající si jeden druhého. Čas ztratil veškerý smysl. Prostor přestal existovat. Zaobírání minulostí zmizelo. Strach z budoucnosti byl pryč. Zůstala jen přítomnost v té nejpřesnější a nejzákladnější formě. Líbali se celou věčnost, jako by to byla jediná příležitost, jako by zde bylo neurčité očekávání, že to každou chvílí zmizí. Líbali se s vědomím toho nejkrásnějšího, co může být. Líbali se, a byli tu jeden pro druhého.

Zdálo se, že proběhla celá staletí, když se oddálili. Dívali se do očí, ruce hladící tvář toho druhého, mluvili beze slov. Znali své pocity, věděli co chtějí, a co potřebují. „Možná bychom….“ Pronesla Nataša po chvíli.

„Jistě, vrátit se…“ řekl dutě George. Podíval se ke Slunci, které už pomalu zmizelo za obzorem. Strávili zde delší dobu, než si mysleli. Ruku v ruce se odcházeli zpět k táboru. Na George toho bylo vážně dnes už hodně. Ale teď s tím neměl problémy. Dokázal by se vyrovnat snad se vším. Zavřel oči, naklonil hlavu k Nataše a nasál vůni jejích vlasů. Každý detail byl nyní desetkrát zřetelnější než předtím.

Na cestě jim šli naproti Victoria a Cyrus. „Ah, to je dobře, že se vracíte, Georgi,“ usmála se žena. Cyrus měl pozdvihlé obočí, ale jinak neřekl ani slovo. „Mám neuvěřitelné zprávy. Ti Andařani jsou vážně úžasní. Podařilo se jim během chvíle to, co by nám trvalo roky. Překalibrovali EON. Můžeme se vrátit domů!“

„A jelikož toto je jiná planety, Operace Globemine tím pádem ztrácí smysl,“ pravil George. „Jdete tedy?“

„Powell chce odsud stáhnout veškeré přeživší americké síly, ale na naléhání Rotha zde zanechá členy Alliance, aby navázali diplomatické styky s ostatními rasami. Vypadá to, že Země zažije zajímavé časy.“

„A co Rusové?“ ptal se dále George. „Přenese je to do jejich reality nebo do té naší?“

„Těžko říct, hlavně když jsme ještě nepochopili, proč jsou tady. Ale očekávám, že do té naší… pokud projdeme všichni tímto strojem.“

„Nikam jinam ani nechci,“ zašeptala Nataša.

Z tábora se ale náhle ozvaly výkřiky. „Ve jménu Andarské vlády vám přikazuji, abyste složili zbraně!“ To byl arogantní hlas kapitána Kirreové.

Sice neslyšeli odpověď, ale urychleně se rozeběhli k táboru. Stačili urazit sotva deset kroků, když se divočinou ozvaly výstřely.


OffLine Chubicka | 2009-06-05 00:55:13
„Začíná mě to tu už nehorázně srát!“ běsnil rozhořčeně Cyrus Parker. „Fajn, to že tu jsou ty Rusáci, to by se dalo ještě pochopit. Arabové a náckové jsou sice hovada, ale furt to jsou ještě normální lidi. Tahle válka byla na hovno, ale jo, žít se s tím dalo. Ale najednou se tu objeví tyhle hovada s kosmickejma loděma, potom se dostanem do boje s nějakými zasranejma zrůdama a nakonec se přimícháme přímo doprostřed mezigalaktické války. Úžasné, prostě úžasné. Fajn, uznávám, že vystřelovat mozky byla chvíli prdel, ale co je moc, to je prostě moc. Celý to jde do hajzlu od té doby, co začala tahle mise. Kurvy papalášský, tohle všechno věděli! Vsadím se, že věděli o všem!“ Chtěl ještě pokračovat, ale Victoria ho rázným gestem umlčela.

„Georgi,“ řekla přicházejícímu muži, „víš co se… kam to teď letíme?“

„MacMillan, Roth a pár ostatních přežili řádění Gabriely, podařilo se jim navázat kontakt s pozemní silou Andařanů a nyní se s námi spojili přes vysílačku. Prý nalezli nějaké zajímavé odpovědi a teď míříme k nim. Nemá někdo vodu? Mám strašnou žízeň.“

Bobby mu podal svoji polní láhev. „Zpátky na Zem?“ otázal se vyděšeně. „Tam jsou ale ti Zyt’ani… nebo jak se jmenují…“

„Přirozeně, že tam jsou!“ vykřikl jeden z andarských vojáků, který seděl nedaleko. „Proč si myslíte, že tahle planeta je v karanténní zóně? Ty mrchy to tu zcela ovládají už asi padesát let. Nevím co jste si mysleli, když jste se tu rozhodli přistát.“

„Jsme tu už přes dva roky a ani jednou se neukázaly. Až co jste se objevili vy,“ řekl George dutě.

„Jakže?“ vyhrkl voják zmateně. „Celé dva roky? A ani jednou jste nezaznamenali kontakt? To ale… to nedává smysl.“ Nervózně se rozhlédl. „Celé to ale nedává smysl. Celá takhle akce, pozice naší flotily, motivy admirála. Poslední dobou nic nedává smysl.“

„Co tím myslíte?“ otázal se George.

„Já… neměl bych o tom mluvit. Už se nemůžu dočkat až odsud vypadneme. Pokud nám teda Yuuzunyi nezlikvidují všechny naše lodě. Nebo pokud náš dole Zyt’ani nenaporcují na kusy.“ Voják si zasmušile povzdychl a odmlčel si.

Ostatní se po sobě podívali. „Přežili jsme tak dlouho. A vydržíme to spolu do konce,“ zavrčel Alexander.

George se posadil vedle Nataši a podíval se do jejích velkých očí. Usmál se a zahleděl se na Alexandra. „Skupina 87 to dotáhne do konce, ať už jsou překážky jakékoliv. Postaráme se o sebe.. i jeden o druhého.“ Napřáhl před sebe ruku. Postupně jeden po druhém ostatní položili svoji ruku na tu jeho. Nakonec se přidala i mírně se červenající Nataša.

„A za co vlastně budeme bojovat?“ otázala se Victoria s úsměvem.

„Za zbytky dobra, které na tomto světě ještě zbývají, pane Frodo,“ řekl George s vážnou tváří.

Žena se jen ušklíbla. „To nás čekají perné chvilky. Mám takový pocit, že dobro je nyní nedostatkové zboží.“

„Všichni se držte! Vstupujeme do atmosféry!“ vykřikl náhle pilot.

Loď se otřásla a George rychle chytil kovové tyče, která byla vedle. „Teď se ale musíme držet našich,“ řekl potom tiše. „Powell už ukázal, že nás ke zdi nepostaví, a naše šance na přežití s ním rapidně vzrostou. A to nemluvím o těchto Andařanech.“

„Beztak není kam se trhnout,“ odtušil Alexander. „Po Zemi se už moc chodit nedá a do Vesmíru sami nezmizíme.“

George si povzdechl. Všichni hlavně musí přežít. Cítil za ostatní silnou zodpovědnost.. A potom tu byla Nataša. Otočil hlavu směrem k ní. Jediný pohled na ní způsobil, že mu tlukot srdce zrychlil a tón jeho hlasu se změnil skoro až k nepoznání. Byla krásná… až k zbláznění krásná, že to George ani nemohl pochopit. Nic se ji nesmí stát. Za žádných okolnosti. George ztratil už dost blízkých, ale teď to muselo přestat. „Nic se ti nestane Natašo. Vše bude v pořádku. Slibuji,“ řekl George ztěžka. Žena se usmála. Neřekla ani slovo, ale její oči by dokázaly napsat celé romány.

„Pamatujete si, když jsme dnes ráno začali pátrat po Allianci?“ zeptala se náhle Victoria.

„Přijde mi to jako už týden,“ řekl zasněně Alexander. „Dnes se toho stalo docela dost, což?“

„To mi povídejte,“ pravil Bobby. „Beztak by mě ale zajímalo, jak tyhle věci vlastně fungují.“ Poklepal rukou na stěnu lodi. „Pokud bude později čas, rád bych si prohlédnul jak to vlastně celé běhá.“

Cyrus se zasmál. „Kurva, kámo, jsme uprostřed válečného konfliktu a jediné na co myslíš, je jak fungují tyhle mrchy?“

„No, přeci na tom není nic špatného,“ bránil se Bobby. Vědomosti se nadají získat vždy, ale jak je bezpečně uložíš, tak je neztratíš.“

Loď sebou trhla. „Blížíme se k zemi!“ ozval se pilot. „Přestáváme během dvou minut!“

George přešel k oknu a spatřil kilometry zeleně pod sebou. Po chvíli ale spatřil i něco jiného. Něco důvěrně známého. „Aha! Tak přeci jsme to nestavěli nadarmo!“ zavolal směrem ke svým přátelům.

„Hmm?“ otázala se Victoria a postavila se vedle George. „Počkat… není to náš tábor, co jsme vztyčili při našem pátrání po Allianci? Zdá se, že se tam zabydleli.“

„A trochu to rozšířili,“ odtušil Alexander, který se také díval průhledem.

„Pcha!“ odfrkl si Cyrus, „My by jsme to dokázali lépe, jen mít dost času a prostředků.“

„Vím, že bys makal jak divej, kdybychom měli vše zautomatizovat,“ usmála se Victoria.

Loď zpomalila, mírně se naklonila dozadu a poté jemně přistála. Rampa se otevřela, a pasažéři rychle vyběhli ven. „Generále, přece jste v pořádku dorazili,“ ozval se poměrně známý hlas.

Reakce Powella byla jako výbuch jaderné bomby. „Ty parchante! Řekni mi jediný důvod, proč bych tě neměl zastřelit tam kde stojíš!“ John MacMillan mlčel, ale jinak vypadal poměrně klidně.

„Dost, na tohle není čas!“ Peter Roth vběhl mezi dvojici s rozpaženýma rukama. „Vy nesouhlasíte s námi, my zase s vámi a motivy jsou dlouho známé. Ale teď máme úplně jiné starosti!“

„Zradili jste nás Rusům!“ běsnil Powell. „Měl bych vás všechny postavit ke zdi!“

„Vaše reakce je očekávaná, přesto se na to zkuste podívat našima očima,“ řekl klidně ruský postarší vědec, který stál poblíž. „Jsem profesor Gossudarov,“ představil se, ,,a říkám vám, že ne každý Rus vás Američany chci vyhladit z povrchu zemského.“

„Generále, teď beztak nejde o siberit, nebo o tuhle pitomou válku!“ přidal se MacMillan. „Tady jde o mnohem více! I vám to mohlo dojít, když se podíváte na Zyt’any, Gabrielu nebo Andařany!“

George se rozhlédl po okolí. V táboře nebylo mnoho lidí, bylo jich vidět dvacet, z toho šest byli Andařené, kteří okamžitě přešli ke svým soukmenovcům, kteří vyšli z transportérů a dali se s nimi do živé debaty. Bylo tam také několik Rusů. Z Američanů viděl MacMillana, Rotha, Fergussonovou, Simmsovou, Gladstona, Petersona a Franka Forsytha. Ten právě vyšel ze stanu, své lennonky výjimečně odložené, a přátelsky na George zamrkal.

„Generále, pojďte do hlavního stanu, vysvětlíme vám vše co víme,“ řekl smířlivě Peter Roth.

Jen o chvíli později generál Powell se svými důstojníky společně s přítomnými důstojníky páté Andarské flotily a členy Alliance sešli ve velikém stanu v tábořišti. Neskutečně zvědavý George u toho samozřejmě nemohl chybět a se svým týmem seděli opodál. Zbytek Americké a Andarské armády vyčkávali venku, hlídali a čekali co jim velení sdělí.

Peter Roth zapnul počítač a dataprojektorem promítal na stěnu stanu. „Dobře, Andařany a Rusy jsou zde s námi jsme již informovali o naší misi i o veškerých podrobnostech, a vy generále toho beztak víte více než dost. Přesto se to pokusím nějak shrnout, bude se to hodit pro pozdější vysvětlování.“ Vědec se zhluboka nadechl, a začal promítat obrázky a krátké filmečky, a nepřestával hovořit. „V roce 1919 byl na Sibiři nalezen artefakt, který jsme nazvali EON. Byl převezen do Oblasti 51, kde se zjistilo, že jde o stroj času, který posílá vše dva miliony let do minulosti. Jako palivo využívá siberit, jehož ložiska byla nalezena o mnoho desítek let později, také na Sibiři. Americká vláda vyhlásila Operaci Globemine, která se skládala ze dvou částí. Zaprvé, tajná jednotka pronikne do Ruska, kde vytěží dost krystalů na oživení EONu. Zadruhé, několik stovek dobrovolníků americké armády vstoupí do EONu, do doby, kdy Aljaška a Sibiř byly spojené pevninou. Úkol byl natěžit co největší zásoby siberitu a zakopat na budoucím území Spojených Států Amerických.“

Všichni přítomní souhlasně přikývli. Tohle byla známá fakta. Roth se napil sklenice vody a pokračoval.

„Americké síly zde ale narazili na nečekaný odpor. Arabští šejkové se žoldnéři, kteří přepadli naši základnu s EONem, a vstoupili sem za námi. Jejich úkolem se zdá být zničení zásob siberitu, jelikož chtějí, aby moderní svět byl závislý na jejich ropě. Poté tu jsou Rusové z alternativní budoucnosti, kdy se nám úkol zdařil a Američané díky siberitu defakto ovládli svět. Jejich úkolem je zastavit nás a ochránit své přírodní bohatství. Stíháte mě?“

„Tohle jsou vše známé informace!“ vykřikl Powell netrpělivě. „Nic nového nemáte?!“

Vědec zvedl ruku a zarazil generála. „Počkejte až skočím. Toto vše bylo ještě poměrně pochopitelné, do doby než jsme nalezli Gabrielu, samozvanou Salhrel.“

„Jak jste se o tom jménu dozvěděli?“ vybuchl Powell. „Nikdo z vás tam nebyl, když nás přepadla!“

Peter ukázal ke stropu stanu, kde se vznášela malinká sonda. „My máme oči všude, generále, a víme více, než si myslíte. Technologicky jsme na tom byli mnohem lépe než vy. A Salhrel nás přepadla dříve než vás. Teda, neviděli jsme to na vlastní oči, nikdo z Alliance její útok nepřežil, my, co zde vidíte, jsme zrovna byli mimo základnu. Ale z bezpečnostních kamer jsme se toho dozvěděli dost. Díky našim sondám jsme si taky všimly, že i jiné základny, Ruské, Americké i Arabské byli přepadeny. A všechny z jednoho důvodu. Kvůli siberitovým artefaktům, které jsme byli nalezeny v dolech. Nevěděli jsme proč. Až dnes v poledne, kdy jsme nalezli tuto základnu jsme se dozvěděli pár odpovědí. Chtěl bych poděkovat Georgovi Fuerymu, že toto postavil právě zde.“ Všichni otočili hlavy a podívali se na George. Ten jenom pokrčil rameny a mlčky zvedl ruce ve smířlivém odevzdání. „Tento tábor nám nejen dal střechu nad hlavou, pomohl nám také v kontaktu s Andařany, jejichž průzkumná loď nás zde našla. Přirozeně, byli jsme v šoku, ale sociální bariéra byla rychle odbourána a v dlouhé diskuzi s poručíkem Ferstlem, jsem se snažil přijít na to, co máme s jejich civilizací společného. Nepřišli jsme na nic, dokud jsme nenalezli artefakt.“

Poslední věta zněla tak tajemně, že v místnosti skoro nikdo nedutal. Dokonce i tvář generála Powella vyjadřovala nějaké strašlivé očekávání.

„V mapě, kterou nám zde zanechal pan Fuery, jsem našel zaškrtnulo pole siberitu, ale naše přístroje nám ukázali, že pod skalou se nachází něco mnohem víc. Náš důlní vrták odhalil poměrně velikou jeskyni. A v ní se skrývalo toto!“ Peter Roth přešel ke straně stanu, který byl zakrytý plachtou, jež rychle odsunul stranou. Powell poskočil na sedadle a zakuckal překvapením.

„EON?! Vy jste nalezli EON!?“

Výkřiky překvapení byly slyšet všude. George pocítil známé mrazení v zádech když zíral na kopulovitou stavbu, do které před měsíci vstoupil, která mu navždy změnila život.

Peter Roth jen zavrtěl hlavou. „Není to ale ten samý EON, který jsme nalezli na Sibiři v roce 1919. Prověřili jsme to našimi přístroje za vydatné pomoci Andařanů. Jde skutečně o jiný objekt.“

„A… a co to tedy znamená? Jde o nějaké dvojče EONu, který jsme našli v budoucnosti?“ vykřikl plukovník Kelly. „Snad to neznamená…. Bože, můžeme se tím vrátit zpátky do naší časové roviny?!“

Peter Roth se smutně usmál. „Ne, tímto stojem se nikdo do budoucnosti nedostane. Dokonce ani do minulosti ne. Ani tento EON, ani druhý, který má naše vláda ve vlastnictví…. ani jeden z nich není strojem času. My nikdy časem necestovali.“


OffLine Chubicka | 2009-02-02 20:32:01
George, Powell a Kirreová pospíchali tmavou chodbou. V pozadí byl slyšet dunivý zvuk alarmu, který vibroval stěnami. „Žlutý poplach! Všichni na svá místa! Yuuzunyi právě vstoupili do našeho sektoru! Tohle není cvičení, právě sestřelili Tereninu!“

Na nejbližší křižovatce se Kirreová zastavila. ,,Seržante, odveďte tyto muže za ostatními cizáky!“ rozkázala Andarskému vojákovi, který právě zmateně zíral na nějaký monitor.

„Počkejte!“ vykřikl generál Powell. „Co se to sakra děje, to jsme pod útokem?!“

„Nemám čas se vybavovat generále, musím na svoji pozici!“ odsekla kapitán a rozeběhla se k hangáru.

Seržant se rychle vzpamatoval. „Vy dva, tudy, za mnou!“ Vběhli do další chodby, tentokrát ale mnohem širší. Byla vybarvena tmavou zelenou a všude byly rozsety malé červené majáčky, které nyní rozčileně svítily. Společně ještě s mnoha pospíchajícími Andařany a alarmem, který stále zuřivě kvílel, toto podtrhovalo panickou atmosféru, která zde nyní vládla.

„Vy, seržante, můžete nám říct, co se to zatraceně stalo?“ otázal se znovu Powell.

„Jestliže vám moji nadřízení nic neřekli, raději udělám to samé,“ odtušil voják nervózně. „Beztak nemám oprávnění k tomu s vámi jednat.“

Powell vztekle zakoulel očima a chytil seržanta za rameno. „Máme právo vědět, co se děje!“

Ten se vykroutil a chladně odpověděl: „Máte taková práva, jaká se vám admirál rozhodne dát! Nedělejte problémy a nic se vám nestane! Zatraceně, ať už jste odkudkoliv, teď jsme na stejné lodi a to doslova!“

George nevěděl, jak veliký je tento bitevník, a kde jsou zavřeni ostatní, ale připadalo mu, že běží už nějak dlouho, snad celých deset minut. Proběhli dlouhými chodbami, velikými místnostmi, odpočívárnami, jednou jídelnou, kde na stole ležely nedojedené příděly, dokonce se svezli i dvěma výtahy. A všude vládl zmatek, spatřil stovky vojáků a různých členů posádky. To co ale postrádal byly informace. Ne, že by byly k nějakému většímu užitku. Hlavní věc byla, že flotila je pod útokem nějakým nepřítelem. Detaily jsou v tomto případě triviální a nebezpečí je jasná věc.

„Rudý poplach!“ vykřikl náhle zoufalý hlas ze všech reproduktorů na lodi. „Opakuji, rudý poplach! Nepřítel se dostal na palubu v sekci 8B a 7B! Pozor, další přepadové lodě míří k sekci 5 a 4. Všichni muži do bojových pozic! Musíme je odrazit!“

„To není možný!“ vykřikl seržant, který se v hrůze zastavil. „Nemohli se sem dostat takhle brzy! Do prdele, to přeci není možné!“

George se rozhlédl. Byli v úzké a opuštěné chodbě, která vypadala, že je stranou ostatních. Zašilhal na cedulku, která byla na kraji stěny. Univerzální překladač zřejmě fungoval i na písmo, protože George dokázal přečíst prosté znaky ,7B’. Ukázal cedulku generálovi. „A kurva,“ uklouzlo Powellovi.

Seržant si to jistě uvědomil také. „Zatracená práce, tohle se nemělo stát! Vy dva, počkejte tady!“ Vešel do jedné místnosti, hned se vrátil a držel dvě futuristicky vypadající pistole. Hodil je Powellovi a Georgovi. „Doufám, že to umíte používat.“

George si prohlédl zbraň. Nevypadala až tak nezvykle a spoušť to mělo relativně normální. „To by neměl být problém,“ přikývl. „Po čem vlastně máme střílet?“

„Po všem co není lidský!“ vyhrkl voják, kterému se do hlasu začala vkrádat hysterie. „Tak pojďte, musíme odsud zmizet!“

„Musím za svými muži!“ vykřikl Powell. „I kdybych se k nim měl probojovat!“

„Ti už jsou dávno odváděni do jiné sekce! A my musíme udělat to samé!“ odsekl seržant. „Tak hlavně opatrně!“

V dálce se ozvala střelba energetických zbraní. Potom mnohokrát zesílila a přidalo se k ní několik výbuchů. Poté je zvuk boje úplně obklopil. A netrvalo dlouho, už se do něj i dostali. Vběhli do chodby, kde se skupina vojáků kryla za jakýmisi bednami, a střílela po něčem, co silně připomínalo nějaký odpudivý plaz s humanoidními rysy a dlouhým ocasem, chodící po zadních nohách, zatímco předními končetinami třímal zbraň, tak jako lidé. Nepřítel byl obrněn fialovým brněním, a zpod těžké helmy zářily žluté oči a protáhlá tlama se hemžila ostrými tesáky. George ale neměl moc času si ho prohlédnout. Společně se seržantem využili krycí palby Andařanů a rychle zmizeli do vedlejší chodby. Postupovali dále a díky bleskovému posunu se jim podařilo vyhýbat bitvě, která po chodbě zanechala mnoho mrtvých a raněných. V jedné obrovské řídící místnosti ale neměli na výběr, a společně se svými spojenci se museli prostřílet skrz.

George a Powell byli zkušení vojáci a jejich plasmové pistole byli přesné a smrtící. Se svým průvodcem vpadli nepříteli do boku, zastřelili čtyři plazí tvory a zmizeli ve dveřích, než si jich kdokoliv všiml. Rychle vpadli do výtahu a mohli si na chvíli vydechnout. Andařan si utřel pot z čela. „Zatraceně, ale jde to rychleji, než jsem si myslel. Musím se jen postarat o vaší bezpečnost a dovést vás na velitelské stanoviště.“

„A kde jsou naši soukmenovci?“ otázal se George, který v tuto chvíli nejvíce myslel na Natašu.

„V tuhle chvíli nemohu nic říct,“ pokrčil seržant rameny. „Jen vím, že máme narušení ve čtyřech sekcích, a bojím se, že se to rozšíří. A to ani nevím, jak vypadá bitva venku. Prý na nás zaútočila celá osmá flotila! Připravte se, výtah za chvíli bude u hangáru. Je to jediná možnost jak projít, ostatní cesty jsou těžce zasaženy bojem.“

Dveře se otevřely a ukázaly jim spoře osvětlenou chodbu. „Tak rychle, hangár je nedaleko, a na něj se pozornost nepřátel zaměří nejdříve!“ Uběhli pár desítek metrů, dorazili na velikou křižovatku, kde se střetli s malou skupinkou Andařanů a Američanů.

„Georgi, generále, tak přeci jste naživu,“ vykřikl Gary Grant, který vedl Američany. „Chvála bohu, taky míříte k hangáru?“

„Samozřejmě,“ řekl rychle seržant, něž kdokoliv stačil promluvit. Podíval se na čtyři Andařany, ze kterých ho zřejmě nikdo nepřevyšoval hodností a pokývl jim. Skupiny se sloučily dohromady a dál postupovali společně.

„Gary, co je s ostatními?“ otázal se nervózně George, když viděl, že mezi Američany není nikdo z jeho skupiny, ba ani Nataša.

„Ti zasraní Yuuzáci nás rozdělili v nějaké jídelně. Naštěstí jsme se vyhnuli většině bojů, ale kde jsou ostatní, to nevím, ale měli by postupovat k hangárům.“

„Nějaké ztráty?“ otázal se Powell temně.

„Negativní, generále, alespoň než jsme se rozdělili. To bylo před pěti minutami, ale snad se jim podařilo vyhnout bojům. Místí jsou s nimi, takže by se neměli ztratit.“

„V to pevně doufám, nechci zde nikoho zanechat. Kde jste vůbec sehnali ty zbraně?“ Až teď si George všiml, že jeho spolubojovníci mají svoje staré dobré pušky.

„Vrátili nám je,“ odvětil Gary s úšklebkem. „Zřejmě bylo v jejich zájmu, abychom byli ozbrojení a připraveni bojovat.“

Dorazili do první sekce hangáru. Byl téměř prázdný, až na pár transportérů byly lodě pryč, zřejmě aby bojovaly venku proti nepřáteli. Ale konečně se jim naskytl pohled ven. Skrz obrovský průzor byl vidět monumentální boj, který se venku odehrával. Černota vesmíru byla plná mnohobarevných paprsků, laserových spršek a temně rudých výbuchů. Plavidla plula sem a tam, za doprovodu menších stíhaček a bombardérů, všichni bojovali jako vzteklý psi, jako rozzuřená medvědice a hladový lev. Byl to ten nejúžasnější a nejsmrtelnější ohňostroj na světě, doprovázený dechberoucími zvukovými efekty.

„Překročíme ještě dvě sekce, potom bysme měli být v suchu,“ řekl seržant, který se náhle začal tvářil spokojeně. Když prošli obrovskou branou do vedlejší sekce, potkali další Američany. K Georgovi nesmírné radosti se skupinou prodrala Nataša, kterou okamžitě pevně objal, což mu dalo alespoň na malý okamžik zapomenout na veškerý zmatek boj a krveprolití okolo. Byl to příjemný pocit, když měla opřenou hlavu o jeho rameno a šeptem děkovala, že se shledali. Dokázal by takto vydržet jistě dlouho, kdyby ho nepřerušil hlas Victorie: ,,Georgi, takže ses přeci jen neztratil! Už jsme se báli, že vás tam ten admirál zavřel, nebo co…“ George pustil Natašu a podíval se po Američanech. Victoria, Cyrus, Bobby, Alexander, chvála bohu, byli tu všichni, alespoň ti, kteří pro něj byli podstatní.

„Plukovníku, kde je zbytek?“ zeptal se rychle Powell. V hangáru se nyní nacházely pouhé tři pětiny Američanů, kteří byli na této lodi.

„Další dvě skupiny se probíjejí tímto směrem. Mají po boku ale mnoho těchto vojáků, takže by teoreticky měli být v relativním bezpečí a snad brzy dorazí,“ odpověděl plukovník.

„Na nic není čas, musíme jít dál!“ řekl andarský seržant. „Nemám zprávy o postupu nepřátel, ale jsem si jistý, že toto je jeden z jejich cílů! Tak si pospěšme, zbytek dorazí později!“

Když se ale pohnuli dopředu, naproti jim vyběhlo šest Andořanů. „Zpátky, zpátky!“ křičeli a mávali zbraněmi. „Jsou za námi, musíme utéct!“

„Nemůžeme zdrhnout, musíme dopředu!“ vykřikl prudce seržant.

„Není možná, jsme úplně obklíčení! Přicházejí a vytrhnou nám srdce!“ zadrmolil jeden voják. „Nechť nám císař odpustí naše selhání.“

„Na to není čas, musíme tedy bojovat!“ opáčil tvrdě seržant! „Musíme ale stále dopředu!“

„Je jich moc a my nemáme žádného psionika!“ řekl plačtivě další voják.

Na železnou bránu, kterou před chvíli vběhla ona skupina dolehla strašlivá rána, že se stěny otřásly. „Všichni do bojových pozic! Postřílejte je do jednoho! Tak sakra, vojáci, hněte se!“ křičeli andarský seržant a generál Powell jeden přes druhého. George se okamžitě se svými přáteli instinktivně stáhl k jednomu transportéru, kde se ukryli za jakýsi silový štít.

Vojáci se sotva stačili rozestavit, když vrata vybuchla a ve stěně zel několikametrový dýmající průchod, kterým do hangáru vstoupilo množství nepřátel. „ZA ANDARII! ZA CÍSAŘE!“ zařval seržant a vytasil dlouhý jiskřící meč. S řevem se spustila palba z obou stran. Jekot energetickým zbraní podtrhovalo rytmické bušení mechanických zbraní Američanů. Automatické laserové věže rozeseté po stropě hangáru náhle ožily a obrátily svůj smrtelný hněv na vetřelce. První vlna Yuuzunyů byla smetena koncentrovanou palbou, ale ihned nastoupila druhá, mnohem početnější. Ne všichni z nepřátel měli palné zbraně. Někteří drželi obrovské sekery a v druhé ruce nesli silové štíty. Mohli velice rychle bez zranění překročit volnou plochu a potom zblízka naporcovat spojenecké síly. Ale tady se ukázala výhoda primitivních zbraní Američanů. Silové štíty sice výborně odráželi střely energetických zbraní, ale proti kulkách se ukázali být naprosto neúčinné. Přesto se nepřátel dovnitř tlačilo příliš mnoho a brzy situace začala být nepřehlednou. George pálil plasmovou pistolí, až se mu začala rozehřívat v rukou. Nataša stála vedle něj a s neobvykle tvrdým a sveřepým výrazem držela automatickou pistoli a chladně střílela a přebíjela. Bobby klečel hned vedle, držíce pumpovací brokovnici a drtil nepřítele jednou salvou za druhou. Cyrus měl svoje neomylné OICW, a ostatní měli M4 nebo M16, lehké kulomety i pistole, granátomety a granáty. Po nějaké době do hangáru vběhla poslední skupina Andařanů a Američanů, kteří se okamžitě připojili do boje. „ŽÁDNÉ SMILOVÁNÍ! ŽÁDNÍ ZAJATCI! SMRT NA VÁS VŠECHNY!“ Seržant se kolem sebe oháněl se skoro stejnou dovedností, jako to nedávno předváděla Kirreová, většina Andořanů také bojovala zblízka, jen Američani se drželi zpátky, protože jiný způsob boje by pro ně byl sebevražedný. Vzduch zhoustl smrtí. Mezi přívalem nepřátel se ale potom objevil jiný, který jasně vyčníval. Obrovský, snad třímetrový jedinec, s trny na hlavě a ramenou, se zlatýma očima, svírající dlouhé plamenné kladivo. Zařval s takovou silou, až do srdcí mužů padl strach. Podíval se přímo na George a ukázal na něj prstem. „Toho chci! Dostaňte ho!“ vykřikl hlubokým hlasem. George přestal bojovat, a jen tupě zíral.

„Yaazar je tady, jsme ztraceni!“ zakvílel jakýsi voják.

„GARDA MOŽNÁ PADNE, ALE NEVZDÁVÁ SE!“ zařval seržant než byl rozdrcen obřím kladivem. Většina Andařanů se s nenávistným řevem vrhli do seče. Jeden se ale okamžitě stáhl ke generálovi, který byl nedaleko George.

„Ale ano, vzdává se a ustupuje,“ řekl Andařan chladně směrem k bojišti. „Generále, tohle je prohraná bitva a já vím, že vám na vašich vojácích záleží. Já vám říkám, že musíme zmizet, a to hned!“

Powell, vypálil poslední salvu a přebil pušku. „Kam ale chcete ustoupit?“ vykřikl vztekle. „Tihle sráčové jsou už všude!“

„Ne ustoupit, ale odletět!“ řekl voják a ukázal na několik transportérů. „Já a můj tým mizíme, a vy se k nám můžete přidat. Ale musí to být ihned!“

Powell se podíval po vlnách nepřátel, po Andařanech, kteří již umdlévali a po Američanech, jimž už docházela munice. „Dobře, jdeme s vámi,“ řekl poté. „Tohle beztak není ani v nejmenším náš boj.“

„Dobré rozhodnutí,“ odtušil voják, vytáhl nějaký detonátor a stiskl tlačítko. Hangárem se rozezněla hlasitá série výbuchů, které obratně zlikvidovali většinu přítomných nepřítel. „USTUPTE K LODÍM!“ zařval voják na svoje spolubojovníky.

„Krycí palba!“ vykřikl Powell. „Kryjte naše spojence a poté se k nim přidejte! Nedovolte těm sviním dostat se k lodím!“ Palba zhoustla. Američané spustili koncentrovanou palbu s minimálními přestávkami, která držela tu hrstku nepřátel v šachu. A posily přicházely příliš pomalu, aby mohli nějak účinně prorazit dopředu. Krok za krokem se spojenci vměstnali do pěti velkých transportérů. Zbraně nepřátel nedokázali proniknout přes štíty lodí a ty okamžitě vyletěli do volného prostoru vesmíru.

George s ostatními následoval generála a Andařana, který tento ústup navrhl, do prostřední lodi. Kokpit byl poměrně veliký, a George pln zvědavosti se usadil vedle Powella a Andařana, který převzal pilotování. Vedle něj se posadil ještě jeho společník, který převzal zbývající funkce. Loď vyletěla z bitevníku, udělala krásný looping, vyhnula se světelnému paprsku a zamířila dolů. „Zatraceně, kam vlastně máte namířeno?“

„Já vlastně nevím,“ přiznal voják, ze kterého se vyklubal pilot. „Je rušena komunikace, nemůžu se s nikým spojit, jen s našimi transportéry. Vlastně nemám jediné informace, jak se bitva vlastně vyvíjí. Zkusím se dostat k mateřské lodi Utherlan.“ Transportér zrychlil, provedl vývrtku, a proletěl mezi dvěma obrovskými plavidly, které si vyměňovali raketové střely a turbolaserové paprsky. „Stíhače za námi!“ vykřikl náhle pilot na svého společníka. „Štíty do zadní části lodi! Zautomatizuj střílny a to hned! Máme jich za sebou celou letku!“

Transportér dostal první zásahy a otřásl se.

Kopilot zmáčkl několik kontrolek. „Štíty drží… zatím. Svatý Kello, máme za sebou řízené rakety! Je jich pět!“

Pilot zaklel tak jadrně, že překládač krátkodobě vypověděl funkci. „Tak je sestřelte! Proč se nemůžu s nikým spojit?!“ Loď provedla další vývrtku a obletěla veliký bitevník, který po ní neúnavně střílel laserové paprsky.

„Pořád se drží, zkusím vypustit miny,“ oznámil kopilot a stiskl tlačítko. Po chvíli jásavě vykřikl: „Zdařilo se, ale stíhače jsou stále za námi.“

„Fajn, však jim už brzy zmizíme,“ řekl pilot a zamířil k obrovské lodi, na kterou se právě soustředila silná palba. Ta po chvíli explodovala v mocných gejzírech ohně. „To ne!“ vykřikl Andařan nevěřícně. „Nemohli jen tak zničit Utherlan! Fajn, tak mi došli nápady, míříme k planetě. Tady už toho moc nezmůžeme, ne bez možnosti komunikace! Všechny transportéry, leťte k planetě!“

„Tak tedy znovu za Gabrielou a k Zyt’anům,“ řekl si George potichu. „Dobře, asi je nám souzeno se ještě jednou potkat. A navíc chci zpátky svého psa.“

Jemným manévrováním setřásli stíhače, které si beztak našli nějaký lepší cíl. Jeden transportér byl při bitvě zničen, ale zbývající čtyři se zformovaly a zamířili zpět k Zemi. Když už unikli osidlům zuřící bitvy, reproduktory lodi náhle zapraskaly. „Haló, tady základna Epsilon Bravo. Je toto frekvence lodi Andarské flotily?“ řekl hlas, který Georgovi přišel podivně povědomý.

Generál Artur Powell ho ale poznal ihned. Po všech těch rádiových tahanicích to ani jinak nešlo. „MacMillane, ty zkurvysyne!“ zařval rozzuřeně do mikrofonu.

„Generále Powelle, čekali jsme, že vás najdou. Ale teď sem musíte přiletět. Našli jsme poslední artefakt, a s ním i pár odpovědí. Zdá se, že Americká vláda nás sem vyslala za úplně jiným účelem, než nám řekla. Věřte mi, a přileťte sem.“

Andařan se tázavě podíval na Powella a ten přikývl. Transportéry vstoupily do atmosféry.


OffLine Chubicka | 2008-11-13 01:07:46
George a ostatní rychle doběhli do druhé linie k americkým vojákům. Na jejich zpocených tvářích byla známka strachu, ale i úžasu. Vojáci pobíhali sem a tam, snažili se utěsnit díry v obraně, kdyby se Zyt’ani vrátili. Nedaleko byla vidět kapitán Kirreová, jak celá udýchaná a vyčerpaná sedí na kameni, a čistí si meč od mnohobarevné krve. Byla obklopena andarskými vojáky, a všichni spolu tiše hovořili. Georgův společník se k nim okamžitě vydal. Celá skupinka si v rychlosti doplnila munici a George co nejrychleji vyrazil za generálem Powellem, které zuřivě štěkal rozkazy na své podřízené.

„Generále, co se to děje?“ otázal se právě nějaký kapitán s krvavým šrámem na hlavě.

„Přitáhla sem ruská armáda z východu a pustila se do boje s těma hnusákama!“ vykřikl Powell. „Musíme znovu zpevnit naši obranu, počkat jak dopadne jejich souboj a pak dodělat přeživší!“

„Generále, Zlatý jedna hlásí, že Zyt’ani jsou v oslabení a byli překvapeni, ale blíží se sem nová skupina.“ řekl náhle hlas kapitánky Kirreová, které se objevila u nich. „Evakuační lodě tu budou během chvíle, připravte své muže, musíme odsud zmizet co nejrychleji to jde. Pro vaši druhou armádu nemůžeme udělat v tuto chvíli nic.“

„To že ti Rusáci zařvou, mi nijak žíly netrhá!“ odvětil Powell s nezvykle spokojeným výrazem. „Ale ať už nás odvezete kamkoliv, budu chtít odpovědi na spoustu svých otázek!“

„Tento pocit je vzájemný,“ odtušila Kirreová chladně. „Svolejte své lidi dohromady, během minuty odlétáme.“

Powell přikývl a opět začal vydávat rozkazy. Američané se začali shromažďovat za druhou linií, ačkoliv jich několik stále drželo hlídky ve věžích pro případ, že by se nepřítel vrátil. Začali také shromažďovat co nejvíce zbraní a munice, ale vše ostatní nechávali na místě.

„Generále!“ vykřikl náhle George, který si na něco vzpomněl. „Generále, musíme s sebou odvést i ten artefakt, který tu přechováváte! Gabriela po něm jde z nějakého důvodu a myslím, že by bylo dobré, kdyby ho nezískala.“

Powell se na něj zamračeně podíval. „V tomto máš pravdu, Fuery. Dobře, bando, vy seberte ten artefakt, a taky všechny data výzkumu! Myslím si, že v tom budeme pokračovat na bezpečnějším místě!“ Vojáci urychleně zaběhli do laboratoří a přivlekli podivný půlmetrový spirálovitý předmět ze siberitu a nějakého kovu. S tím ještě několik počítačů naložených do beden. A právě včas! Na obloze se objevilo několik vesmírných lodí ne nepodobných Zlatému jedna, a také několik stíhačů, kteří rychle přeletěli obzor, kde pravděpodobně zaútočili na další skupinu Zyt’anů. Vzdálené výbuchy a střelba stále svědčily o tom, že Rusové stále pokračují v bitvě.

Evakuační lodě zpomalily a přistály na severním kopci. „Tak pohyb, pohyb, pohyb!“ zařval generál Powell. Oblohou mezitím proletěla další letka stíhačů, která vyslala roj raket směrem k nepříteli. Vojáci popadli vše potřebné a rozeběhli se k lodím. Zlatý jedna mezitím také dosedl k zemi. Z jedné evakuační lodi vyskočil jakýsi důstojník ve stejné uniformě jako kapitán Kirreová. Ta se k němu také okamžitě vydala.

„Kapitáne, jaká je situace?“ otázal se muž ostrým hlasem, zatímco řízně zasalutoval.

„Kapitáne Starku, Zyt’ani zaútočili ze sektoru 154AK a 48PA. Sice jsme je odrazili, ale další jsou na cestě, musíme okamžitě zmizet,“ vychrlila Kirreová rychle. „Tito cizáci mají důležité informace našemu vedení, proto se musí dostat v bezpečí na Arachniu!“

„Rozumím. No tak, všichni na palubu!“ zavelel Stark a začal vydávat rozkazy svým vojákům.

„Generále, vy poletíte se mnou ve Zlatém jedna!“ vykřikla Kirreová a pokynula rukou ke kýžené lodi.

Powell se otočil na George. „Fuery, ty jsi se už zvolil jako náš reprezentant, poletíš se mnou.“

„Ano, generále,“ odtušil George a mávl na své přátele ať ho následují.

Evakuace proběhla překvapivě rychle a hladce. Američané byli stále perplex, a nebyl čas na jakékoliv otázky či vysvětlování. Když se blížila další vlna nepřátel, motory lodí zaburácely a plavidla se ladně vznesla do vzduchu, zatímco přiletěla další letka stíhaček, které zahájily kobercové bombardování. George stál u zaskleného průzoru a sledoval dění venku. Beztak toho ale moc nespatřil, lodě nabraly podivuhodnou rychlost a zamířili vzhůru. George a ostatní se teď nalézali ve vstupní komoře, jelikož v cele, ve které sem přiletěli, byl narušen trup lodi jedním ze siberitových kůlů a celá tato část lodi musela být hermeticky uzavřena. Kapitán Kirreová a dva andarští vojáci byli s nimi, ale mlčeli a pozemšťanů si moc nevšímali. Generál Powell po několika nezodpovězených dotazů vzdal své nynější snahy, usedl na jakousi bednu a upadl do trudného přemýšlení.

Po nějaké době modrý opar zmizel a průzor ukázal pouhou černotu se stovkami zářivých teček. Vedle George se přesunul Alexander a zíral ven se zvláštní něhou. „Vesmír,“ řekl prostě. „Jako kluk jsem snil o tom, že budu astronaut a podívám se sem. A nikdy mě nenapadlo, že by se tak mohlo skutečně stát.“

„V životě by mě nenapadlo, že se dostanu mezi krvežíznivé démony,“ zabručel George pochmurně.

„Jo, posledních pár dnů bylo poněkud hektických,“ potvrdila Viktoria. „I když to vše asi začalo u Muddy river. Pak se to nějak začalo srát.“

George si povzdechl. Ale to nejhorší si už odbyl. Od té doby co se dozvěděl, že je v minulosti bez možnosti návratu mu bylo všechno tak nějak napůl jedno. „Alespoň se před námi otevírají nové možnosti.“

Powell se mezitím znovu obrátil na Kirreovou. „Kapitáne, mám právo vědět, co se děje!“

„Jak jsem tvrdila, tohle je mimo moji pravomoc!“ odvětila mrazivě žena už asi po desáté.

„Moji muži tam umírali aniž by věděli proč!“ procedil generál sevřenými zuby.

„Já jsem na tom stejně,“ odsekla Kirreová vztekle. „Ztratila jsem osm dobrých vojáků, kteří se vás snažili chránit, aniž by věděli kdo jste. Otázky a odpovědi si nechte na Arachniu a nyní mě už neotravujte!“

Powellovi se zlostně zablesklo v oku, ale odmlčel si. Bylo vidět, že si chce promluvit s Georgem, ale nechtěl tak udělat před Andařany. Lodě mezitím pokračovali dál vesmírnou prázdnotou.

Po chvíli ale uviděl něco jiného, než dálné hvězdy. Tiché objekty visící v prostoru, odrážející sluneční zář. George zatajil dech. Všichni pozemšťané nyní stáli u průzoru a nehnutě pozorovali Andarskou flotilu. Desítky bitevních lodí oválného tvaru, s nablýskaným trupem, ozbrojeny smrtícími lasery. Byly skryté, namalované temně černou s jasně červenými pruhy, plné života, světla a pohybu. Fregaty, korvety, křižníky a bůhvíco ještě. Celou oblast patrolovali desítky letek stíhačů, zanechávajíce za sebou jasně rozpoznatelnou modrou světelnou čáru. Zlatý jedna změnil směr a zamířil přímo k flotile, čímž jim zmizela z dohledu.

George si odkašlal a promluvil: „Panstvo, právě nám končí vše, co bylo pro nás známé…“

„Neskončilo to náhodou ve chvíli, kdy jsme prošli EONem?“ přerušil do Cyrus.

„Teď není čas na slovíčkaření. Víš moc dobře, jak jsem to myslel. Byli jsme deportováni z naší planety a jen Bůh ví, co se s námi stane.“ Mluvil zejména kvůli sobě, než pro ostatní. Musel se uklidnit, ten mrazivý pocit v zádech začínal být nesnesitelný. „Kapitáne, řekněte nám alespoň, jaké s námi máte plány.“

„To rozhodne admirál Ethelin,“ řekla prostě žena chladným hlasem.

George si opět povzdychl. „Ano, nové možnosti,“ zopakoval, ale nyní již velice potichu. S trochou štěstí nebudou horší, než to tam dole.“

Pokračoval s mluvením, zatímco ostatní poslouchali. Začínalo mu být jedno, co říká, důležitá byla mluva samotná. Pomáhalo to jak jemu tak i ostatním. Jenom kapitán Kirreová se tvářila, jako by ji to nebetyčně obtěžovalo. Pravděpodobně přemýšlela o vlastních problémech, a George si byl jistý, že se týkají Gabriely. Žvanil dál, rozebíral co prožili, všechny dřívější akce a stále zdůrazňoval fakt, že musí držet pospolu. Po chvíli se přidal Cyrus a Victoria a všichni si společně zanadávali na Gabrielu, Zyt’any a všechno kolem nich. Jistě by v tom pokračovali dost dlouho, kdyby Kirreové nepřetekla číše trpělivosti a neokřikla je. Zbytek letu proběhl v klidu, a beztak netrval ani moc dlouho. Průzorem bylo možno spatřit, že vletěli do středu flotily, a nyní si mohli monumentální lodě prohlédnout pěkně zblízka. Bylo velice těžké odhadnout jejich velikost, ale některé byli určitě delší než tisíc metrů. Jejich design byl velice jednoduchý a skromný, ale působili velice monumentálně, zejména proto, že pozemšťané spatřili něco podobného poprvé v životě. Ani se nestihli pořádně vynadívat, když se jim do výhledu dostal obří hangár, do kterého právě vletěli. Byli na místě, přistáli na bitevníku Arachnia. Výstup z lodi se otevřel a Kirreová bezeslova pokynula ostatním aby ji následovali. Ti se po sobě jen podívali, nervózně polkli a vyšli ven.

Hangár byl vskutku monstrózní, táhl se stovky metrů do délky s mnoha otvory v trupu, které byly zahrazené jakýmsi průhledným namodralým silovým polem. Jinak zde bylo plno stíhaček, bombardérů, transportérů a jiných lodí. A také spoustu vojáků. A mnoho z nich tvořili zachránění Američané, kterých se podařilo evakuovat asi padesát. Ti a dvě stovky andařanů se sešli uprostřed hangáru. Nějaký důstojník si vzal slovo.

„Cizáci, vítám vás na bitevní lodi Arachnia, pýše Andarské flotily,“ řekl důstojně muž v pozlaceném brnění. „Teď vám budou odebrány zbraně a budete odvedeny do ubytovací sekce, zatímco admirál si promluví s vaším vůdcem.“ Když spatřil pohled Američanů, po té co zaslechli, že jim mají být odebrány zbraně, urychleně dodal. „Nic vám zde nehrozí, pokud se sami nerozhodnete dělat problémy. Váš boj se Zyt’any oceňujeme, ale nemáme zatím důvod vám věřit. Odzbrojte se a nebudou žádné problémy.“

Chtělo to ale rozkaz generála, než Američané odevzdali své pušky a pistole. Důstojník poté oznámil Powellovi ať ho následuje. Po krátké dohodě s Kirreovou ale dovolil, aby se George přidal. Zatímco byli ostatní odváděni stranou, důstojník, který se představil jako plukovník Thodd, šel k postraním dveřím z hangáru, které se ihned otevřely. Šla s nimi ještě kapitán Kirreová a tucet vojáků, kteří pravděpodobně měli funkci jako osobní stráž.

Postupovali dlouhou chodbou, se šedivými kovovými stěnami a tlustým rudým kobercem na zemi. Kromě toho bylo vybavení strohé a jen občas se po straně objevily nějaké dveře. George se naklonil k Powellovi. „Generále, ať už se setkáme s kýmkoliv, mají nás teď v hrsti, musíme jednat rozumně a klidně. Můžou se sice tvářit zdvořile, ale neznáme jejich úmysly, a kdykoliv mohou udeřit,“ řekl tiše, doufaje, že to nikdo jiný neslyšel.

Powell jenom pokýval na znamení, že rozumí. Zřejmě se ještě vzpamatovával ze šoku, kam se to u všech všudy jen dostali. Po nějaké době dorazili k výtahu, který je odvezl do nejvyššího patra, pravděpodobně na můstek. Z Andařanů nikdo neřekl ani slovo, dokud nedorazili k mohutným černorudým dveřím. „Admirál Ethelin vás očekává,“ řekl plukovník. „Prokazujte mu náležitou úctu a on bude respektovat vás. Mluvte zdvořile a hlavně pravdivě, jinak se dočkáte krutého trestu.“

Dveře se otevřely a skupina vešla dovnitř. Můstek měl tvar půlkruhu, poloměr asi patnáct metrů. Celá protější stěna byla prosklená, ze které bych úžasný výhled na lodě venku. Místnost byla přecpána počítači, elektronickým vybavením a luxusní výzdobou. Byla tam dvacetičlenná posádka, která se starala o běh veškerého zařízení a věnovala pramalou pozornost příchozím. Přímo naproti nim stál vysoký muž stojící čelem k oknu. Byl z něj vidět pouze těžký tmavomodrý plášť a holá hlava.

„Vítám vás, cizáci,“ pronesl muž pomalu. „Těší mě, že jste dorazili tak záhy.“

Američané neodpověděli. Pozorně sledovali mluvčího a přemýšleli zda z něj uvidí i něco jiného než záda.

Dočkali se. Postava u okna se otočila a spatřili tvář asi čtyřicetiletého muže s ostrými rysi v obličeji a jasně šedými oči, které se na ně pátravě zahleděly. „Já jsem Kal Ethelin, admirál páté Andarské flotily. Ale vás ještě neznám.“

„Toto je George Fuery a já jsem Artur Powell, generál Armády Spojených států amerických,“ řekl Georgův společník stroze.

„Rád vás poznávám generále,“ usmál se admirál. „Rád si vždy popovídám s někým, kdo má vysoké postavení v armádě.“ Několika kroky přešel ke krásně vyřezávané dřevěné skřínce odkud vytáhl skleněnou karafu s modrou tekutinou. „Dáte si se mnou Syter?“

Powell nejprve trochu vytřeštil oči, ale pochopil oč se asi jedná a přikývl.

„A vy, pane Fuery?“

„Pro mě nic, děkuji,“ řekl George jak nejzdvořileji dovedl.

Admirál jen pokrčil rameny, vytáhl dvě zlaté číše a do obou nalil modrou tekutinu. Jednu číši podal Powellovi. „Na zdraví, generále.“

„Na vaše,“ řekl Powell a opatrně se napil. Zatvářil se udiveně, ale nikoliv nespokojeně. Napil se znovu a tentokrát pořádně.

Admirál se opět usmál. „Generále, myslím si, že bychom měli spolu projednat několik věcí. A s vámi také, pane Fuery. Moje první otázka zní, co jste dělali v karanténní zóně?“

Američané se na sebe podívali. Admirál chtěl pravdu, měl ji tedy mít. „Pocházíme z budoucnosti. Byli jsme vysláni americkou vládou do minulosti, abychom vytěžili zásoby siberitu a přemístili je na budoucí území naší země.“

Admirál dlouho neřekl nic. Dlouho si generála prohlížel. Jeho výraz nešel přečíst, nedalo se říct co v příští vteřině udělá. „Mluvíte pravdu, generále,“ řekl nakonec. George si oddechl. „Ano, mluvíte pravdu a to mě překvapuje. Takže jste cestovatelé v čase? Zajímavé, nikdy jsem si nemyslel, že to bude možné. Takže ty vaše Spojené státy americké se v budoucnu nachází na této planetě?“

George ale promluvil dříve, než Powell stačil otevřít pusu. „Admirále, promiňte, že do toho takto skáču, ale tady se stala nějaká strašlivá chyba. Ano, jsme lidi jako vy, jsme z budoucnosti, ale naše technologie s porovnáním s tou vaší je strašlivě zastaralá. My jsme vlastně skoro vůbec ani neopustili tuto planetu, a nikde není ani zmínka, že byste vy někdy existovali. Podle všeho se lidstvo vyvíjelo na této planetě a nikdy ji neopustilo. Sakra, ten stroj času ani není náš vynález, prostě jsme ho našli zakopaný v zemi! Omluvte nás pokud budeme působit hloupě, ale my nedokážeme pochopit, jakto že je lidstvo tak technologicky vyspělé dva miliony let v minulosti!“

„Dva miliony let?“ vykřikl admirál. „Nemožné, tato planeta je odsouzena k zániku během příštích tisíc let!“

„V tom se mýlíte, to je naše domovská planeta a za dva miliony let se na ní narodí Ježíš,“ odvětil George.

„Takže vy mi chcete říct, že pocházíte dva miliony let z budoucnosti a nikdy jste neslyšeli o Mezigalaktickém Řádu Planet? Nelžete, to vím… za tak dlouho se ale mohlo hodně změnit.“ Admirál se zamyslel. „Dobře, vaše přítomnost není tak důležitá a může být probrána později. Co mě zajímá nejvíce je vaše spojitost se samozvanou Salhrelou.“

„Tu jsme nalezli před několika měsíci u našich pozemských nepřátel,“ převzal si slovo opět Powell. „Nevíme odkud je, kde a jak ji našli. Věděli jsme pouze, že má určitou moc, a rozhodli jsme se, že ji budeme studovat. Naše plány ale bohužel nevyšly, ona uprchla a dlouho se o ní nic nevědělo. Vrátila se teprve nedávno… i s armádou těch sráčů… ale to už tady kapitán viděla na vlastní oči.“

„To je vše co víte?“ otázal se Ethelin. Otočil se k Georgovi. „Na vás cítím její přítomnost.“

„Byl jsem to já a moje skupina kdo ji nalezl. Měl jsem k ní určitý citový vztah, ale to bylo předtím, než se opět ukázala a začala vraždit,“ řekl smutně George.

„A jak se projevovala předtím, když byla ještě pod vaším dohledem?“

Vypadala dezorientovaně, jako malé dítě,“ odpověděl Powell. „Prostě nemluvila, jen občas něco rozsekala.“

„Když se ale vrátila, změnila se,“ pokračoval George. „Dalo by se říct, že vyspěla, prostě už působila jako inteligentní bytost. Jinak její moc zůstala stejná… mám pocit, jako by předtím ji neuměla moc používat… jako by ani nevěděla co dělá.“

„A co víte o Kelthorovi, pane Fuery?“ otázal se admirál nepříjemně.

„Vůbec nic!“ vybouchl George a rozhodil rukama. „Je to nějaký šílenec, který mi ukradl mého psa Archera. S tím Kelthorem nemám nic společného, nevím co je zač a nevím co chce nebo proč mi vzal psa. Pokud jde o Archera, je to úplně obyčejný pes.“

„Dobře tedy,“ kývl generál. „Pokud jde o Salhrel, mysleli jsme že jde o uprchlou banshee z výzkumného střediska na Kaltě, ale kapitán Kirreová mi řekla, že v tomto jsme se zmýlili. Není tedy tápeme, ale použijeme veškeré prostředky abychom ji zastavili. Slyšel jsem, že jste jí a armádě Zyt’anů vzdorovali hrdinně, i přes vaše technologické nedostatky. Toho si cením.“

„Admirále, ještě jedna věc,“ ozval se opět George. „Tato vaše Salhrel jde po siberitových artefaktech, vraždí vše co ji stojí v cestě a snaží se je všechny získat. Nevíme co se stane, až uspěje, ale určitě to nebude nic hezkého.“

„Ano, to jsem již slyšel, ale přesto nevím, co si mám pod slovem „artefakt“ přesně představit.“

„Jeden tu máme na jedné z evakuačních lodí,“ oznámil Powell dutě. „Můžete ho prozkoumat pokud budete chtít. Cokoliv, pokud ji zastavíte a pomstíte životy mých mužů.“

„Vy tu jeden máte?“ otázal se admirál překvapeně. „To mi nebylo řečeno! Plukovníku, ať tu věc ihned dopraví do laboratoří a pořádně se na to podívají. Možná zjistíme více o motivech Salhrely. A pokud jde o vás, cizáci…“ Muž se odmlčel a zamyslel se. „Musím si jít teď prohlédnout ten artefakt, kapitán Kirreová vás zatím odvede do ubytovací sekce. Později si s vámi budu chtít ještě promluvit a rozhodnu o vašem osudu.“

Generál se prkenně uklonil. „Bylo mi ctí, admirále,“ řekl stroze.

„Mě také. Později si dlouze popovídáme, chtěl bych zjistit co nejvíce o té vaší Americe.“

Zrovna když se otočili aby následovali Kirreovou zpátky k výtahu, celým můstkem se rozezněl poplach. Jeden ze členů posádky překvapeně vykřikl: „Admirále, do našeho sektoru právě vstoupili Yuuzunyi!“

Admirál nehnul ani brvou. „Připravte flotilu do bojové formace,“ oznámil prostě.


OffLine Chubicka | 2008-10-19 03:22:09
„TY?“ otázala se Gabriela hlasem plným hněvu a nenávisti.

„Tvůj postřeh je bravurní, Salhrel,“ odvětil Archer. Ač pes nehýbal pusou, bylo bezpochyby jasné, že slova vycházejí od něj. „Překvapena, že mě tu vidíš?“

„Věděla jsem, kdo jsi, když jsem tě poprvé spatřila již před měsíci,“ řekla vztekle dívka. „Tenkrát jsi ovšem měl šanci mě zničit, ale neudělal jsi to! Je vidět že stárneš Kelthore.“

„Ta šance byla tenkrát tvá, jelikož jsem ještě nenabyl vědomí,“ odvětil klidně pes. „Ne že by na tom nyní záleželo. Důležitá je nyní přítomnost a volba před kterou stojíš.“

Nyní Gabriela znejistěla. Zelené plameny kterými byla obklopena začaly slábnout, až zmizely úplně. Přesto se dál vznášela ve vzduchu ve smrtelném tichu, které tam panovalo.

„Vždy máš možnost to vrátit, ta cestu tu stále je,“ přesvědčoval ji dále Archer. „Vždy se můžeš rozhodnout.“

„NIKDY!“ zavřeštěla Gabriela, její řev se rozlehl po okolí a všechny přítomné porazil na zem. Poté se zablesklo a dívka zmizela.

„Zatraceně, Salhrel, jak můžeš být tak hloupá?!“ ozval se hlasitě pes a zavrčel.

„Archere!“ vykřikl George, který se mezitím postavil na nohy a požadoval nějaké odpovědi.

Pes se na něj podíval. „Odpusť Georgi, já nejsem Archer, ale nyní nutně potřebuji jeho pomoc.“ Pes se rozeběhl dopředu, poté vyskočil do vzduchu do místa kde se předtím vznášela Gabriela a v dalším záblesku také zmizel.

Ticho trvalo asi deset vteřin, ale pak začal mluvit jeden přes druhého. Každý se dožadoval odpovědí, ve všech tvářích byl výraz absolutního nepochopení. Dokonce i kapitán Kirreová se svými vojáky měli ve tváři výraz absolutního úžasu. „TICHO!“ zařval nakonec generál Powell. „Fuery, okamžitě sem pojď, ty kurva víš o co se tady jedná, že ano?“

Než stihl George cokoliv říct, přerušil ho autorativní hlas Kirreové: „Odpovědi nejsou důležité, důležitá je jen moc, jakou prosazuji! Vy všichni jste zatčeni jménem Andarské vlády a budete dopraveni na bitevní křižník Arachnia.“ Andarští vojáci na Američany namířili své zbraně. „Můžete jít buď dobrovolně, nebo nedobrovolně, oboje alternativy jsou pro mě přijatelné.“

Powell nemusel říct ani slovo, a Američané obrátili vlastní zbraně proti té hrstce futuristických bojovníků. „Nevím co jste, kurva, zač, ani jakým to mluvíte jazykem, ale mně a mé muže na mém vlastním území nikdo zatýkat nebude!“ řekl tvrdě generál na namířil na kapitána pistolí.

„Nacházíte se v karanténní zóně v zakázané oblasti!“ odsekla kapitán Kirreová. „Porušili jste nejméně deset zákonů, z nichž všechny platí na celém území Mezigalaktického Demokratického Řádu! Nejste nic než kriminálníci! Ale pokud chcete zemřít, je to vaše věc. Teď odložte zbraně!“

Američany po jejích slovech sžírala nejistota, tázavě se na sebe dívali, ale Powell přes všechno nechtěl ustoupit.

„Georgi, tak řekni něco, nebo se tu pozabíjí!“ špitla Victoria naléhavě.

„Generále, kapitáne, vy všichni, zastavte to!“ vykřikl George a vběhl mezi ně. „Děje se tu něco, co nikdo z nás nechápe, ale když se postřílíme, nevyřešíme to!“

„A ty chceš být mluvčí za nás všechny nebo co?“ otázal se generál arogantně. „Zavři hubu Fuery!“

„Jako jediný z vás jsem tady skutečně omylem a alespoň nějak nestranný!“ opáčil George. „Kapitáne, vyslechněte mě, než budete soudit,“ řekl zase k žene s plasmovou pistolí.

Všichni se zatím mlčky dohodli na prozatímním míru. „Takže když to zrekapituluju, lidstvo dva miliony let před naším letopočtem vypadá takto,“ ukázal na futuristické vojáky, „a naší domovskou planetu považují za zakázanou zónu nebo co. Dále tu je Gabriela co dělá čáry máry, partička příšer z béčkových hororových filmů a nakonec si můj vlastní pes hraje na boha. Celý to prostě stojí za hovno. Kapitáne, vy snad víte o co se jedná?“ otázal se nakonec.

Žena sevřela rty. „To bych také ráda věděla! A většina toho beztak je tajná vojenská informace. A to by pro teď stačilo. Já tu velím, já rozkážu. A říkám, že půjdete se mnou. Pokud jste nevinni, jak z vaší konverzace usuzuji, budete propuštěni. Ale požadujeme odpovědi!“

George pokrčil rameny. „Generále, tohle nám bude muset stačit. Viděl jste jejich technologii, mají vesmírné lodě a všechno. Tomu musíme přijít na kloub a bojem to určitě nebude.“

Powell přešel blíže k Georgovi a pevně ho chytil za rameno. „A zapomněl jsi snad na náš úkol? Na přesun siberitu na Aljašku?“

„Se vší úctou generále, ale myslím si, že má George pravdu,“ řekl plukovník Ford a postoupil dopředu. „Já bych si dělal raději starost s těmito lidmi a Gabrielou. Na siberit bude vždy času dost.“

Powell neodpověděl. Bylo vidět jak veliký svádí vnitřní boj mezi naprostou loajalitou a rozumem. Odpovědi byl ale ušetřen, protože v tu chvíli se ozval jeden z andarských vojáků: „Kapitáne, právě jsem dostal zprávu ze Zlatého jedna. Zachytili přibližující se Zyt’any, z trasy 154AK a 48PA! Zdá se že jdou po nás!“

„Ukažte mi to!“ vykřikla jejich nadřízená, vyťukala něco na počítači na zápěstí. „Svatý Kello nechť nad námi drží ochranou ruku!“ vykřikla v zápětí.

Američané je mlčky a vyděšeně pozorovali.

„Musíme okamžitě vypadnout a poté podniknout kobercové bombardování!“ vykřikl další voják.

„Ne zůstaneme tu!“ rozhodla žena. „Zavolejte evakuační lodě a stíhače, ať jsou tu okamžitě!“

„Co chcete dělat, kapitáne?“ vykřikl vyděšeně voják. „Chcete riskovat život pro ty cizáky?“

„Mají důležité informace, které se musejí dostat k velení! Uděláme co budeme moci!“

„Kapitáne, to je pouze jejich lživé tvrzení, jsou to jen kriminálníci…“

„Zavolejte ty lodě, desátníku, nebo vás zastřelím!“ vykřikla hněvivě žena a namířila na něj zbraní.

„Desátník se okamžitě sklonil k zápěstí. „Volám bitevník Arachniu, tady Zlatý jedna, máme kontakt s cizáky a s Zyt’any, potřebujeme okamžitou evakuaci asi sta lidí, a dále několik stíhačů třídy A318! Dělejte, potřebujeme vás okamžitě, nepřítel tu bude do několika minut!“

Američané stále jen zírali, neschopni se pohnout.

Žena došla k Powellovi. „Generále, vy zřejmě budete velitel, potřebujeme okamžitě zorganizovat obranu, než sem dorazí transportéry.“

„O co tu, do hajzlu, jde?“ otázal se prostě Powell dutým hlasem.

„Kurvadrát, tak chcete žít nebo ne?“ rozkřikla se Kirreová. „Nepřítel se blíží ze severu, rozkažte svým mužům ať zaujmou obranou formaci u té vaší dělové a kulometné linie! Nemáme moc času a musíme je udržet!“

„CHCI VYSVĚTLENÍ!“ zaječel Powell.

„TEĎ DOSTANETE MAXIMÁLNĚ TAK PĚSTÍ DO DRŽKY!“ zařvala Kirreová a zatvářila se neskutečně nasupeně. „Seberte se chlape, vysvětlení dostanete pokud přežijete! Nepřítel tu bude do dvou minut, tak je třeba se připravit.“ Poté se otočila ke svým mužům. „Týme jedna, vy se přesuňte na kopec, tým dvě se uchýlí na támhle věži a tým tři pokryje celou linii společně s cizáky! Ukažte jim co dokáže andarská armáda! NO TAK VZCHOPTE SE VY HOVADA!“ zakřičela směrem k Američanům. „Nepřítele máte na prahu a jediné na co se zmůžete je tupé zírání! Mazejte k obrané linii!“

„Ano, jistě,“ vzpamatoval se náhle Powell. „Pohněte se, kurva, vy bando posranejch bažantů! Utvořte obranu, jako při boji s těmi démony! Obsaďte kulometné věže, děla a minomety. Rozdělte munici dle potřeby. Připravte polní lékárničky! Civilní personál, popadněte zbraně, tady se civilisti nepočítají! Ucpěte veškeré díry v obraně, máme ještě trochu času!“

Byl to starý dobrý Powell. Chodil mezi vojáky, štěkal rozkazy, máchal rukama a pobízel vojáky k většímu tempu. Kapitán Kirreová ho stejně zdatně napodobovala. „Ti dva by byli výborný pár,“ řekl George tiše, když je tak pozoroval. Spolu se svým týmem se postavil do první linie, za pytle z písku, hned vedle jedné dělové věže. Dokonce i Nataša tam byla, které se přes všechny Georgovi protesty nechtěla vzdálit. Vyfasovali pušky a munici, zbraně byli odjištěné, teď se jen čekalo na nepřítele.

A dočkali se vskutku brzy. Oblohou se rozlehlo kruté zavytí. Do zorného pole se přes kopec dostalo něco co vypadalo jako obří vlk Poté se k němu přidali další, nejrůznější potvory, mutanti, bestie, netvoři a zrůdy všech možných tvarů, druhů i barev. Byli to vlastně ti, se kterými Američané bojovali před chvílí. Jen vypadali nebezpečněji. A také jich bylo více. „Tak alespoň víme, jak se tito démoni jmenují,“ zašeptala Victoria. „Zyt’ani. Hnusné jméno.“

„A také obohacující,“ ušklíbl se Cyrus. „Ale pokud nejsi nějaký psychopatický přírodovědec, je ti to celkem k ničemu.“

Nepřítel byl asi kilometr od jejich pozice. „Zbraně v klidu,“ opakoval nějaký hlas za Georgem. „Hoši, naše příležitost nastane. Zatím čekejte.“

Nad jejich hlavami se přehnala kosmická loď Zlatý jedna. Do postupujících nepřátel vyslala roj smrtících raket a laserových paprsků, ale dlouho to takto nevydržela. Nepřátelé patrně neútočili pouze na blízko, jelikož k lodi vysílali podivné zelené výboje. Zlatý jedna kroužila ve vzduchu, ale držela se z dosahu, raději pálila po osamocených skupinách nepřátel.

Blíže, byli stále blíže. Georgovi stékal pramínek studeného potu po zádech. Powell dal povel k palbě minometů a děl. Granáty zasvištěly vzduchem a exploze působily v řadách nepřátel neskutečná jatka, těla vybuchovala v gejzírech krve a rudé hmoty. Ne, že by je to ale dokázalo zastavit. Tak už to chodí, když má nepřítel obrovskou přesilu a jde jen o to zničit nepřátele. Jakékoliv ztráty jsou povoleny. A od těchto nestvůr by nikdo ani nic jiného nečekal.

Když se dostaly na dostřel, Powell dal rozkaz ke střelbě. Pušky a kulomety zarachotily, příval kulek se zakousl do těl nepřítele, cpal se jím, požíral ho a dávil se jím. Andarští vojáci začali střílet svými laserovými a plasmovými zbraněmi, jejich výboje, byly zatraceně efektivní a účinné, s jakousi zbraní dokonce pálili celé metry čtvereční a všechno co se na nich nacházelo. Zlatý jedna kroužil vzduchem a stále pálil svými paprskomety. Lidé nasadili vše, co měli ve svém arzenálu, každá zbraň střílela, vše co mohlo, bylo obráceno směrem k nepříteli. Něco takového by zdevastovalo i obrovskou ruskou útočící sílu během několika chvilek.

Ale Zyt’ani postupovali. Bylo možno je zpomalit, ale nikoliv zastavit. Hnali se příliš rychle a bylo jich příliš mnoho. Obrovští vlci se uháněli v první linii a zuřivě vřeštěli. George si vybral jednoho z nich, namířil na něj svoji M4 a vystřelil. Kulky s ladností prostřílely hlavu této bytosti, George tedy zamířil na dalšího, a celý postup byl zopakován. Tak to dělal každý, obraná linii fungovala jako dobře naolejovaný mechanický stroj. Ale když stroj dostane vnější fyzický zásah, porouchá se.

Prvních několik vlků naskákalo mezi obrané řady. Každý čekal jatka v podobě zubů a drápů, ale vlci prostě a jednoduše explodovali. Rozmetali polovinu první obrané linie. Stroj byl poškozen. A zbytek nepřítel se blížil.

„Vy, okamžitě ucpěte díry v obraně!“ slyšel George Powellův hlas. Jemu i jeho skupině se naštěstí nic nestalo, všichni kamikadze vlci, co se k nim blížili byli zastřeleni. Ale další vlna se blížila. George zaklel a vyměnil v pušce zásobník. Ten prázdný zahodil a ten tiše dopadl na zem.

Další Zyt’ani se dostali k obrané linii. Nejrůznější bytosti, dvounohé, čtyřnohé, s drápy a tesáky, s ocasem s ostny, s rudými oči, všechny vřeštící kruté písně. Přeskákali první linii a hnali se dál. George se ohromeně ohlédl, ale skrčil se za pytlem s pískem a začal jim střílet do řad. Nevšímali si ho, vůbec si nevšímali Američanů. Utíkali přímo ke kapitánovi Kirreové, která jim jako šílená běžela vstříc. Pistole byla zahozena, v ruce svírala dlouhý meč, jehož zahnutá stříbrná čepel se leskla na slunci jako tisíce démantů.

„Ona zešílela,“ zašeptal Alexander ohromeně.

Nezešílela, věděla přesně co dělá. Vběhla přímo doprostřed smečky dvou desítek démonů, udeřila čepelí meče do země a démoni byli tlakovou vlnou odhozeni do širého okolí. Poté je jeden po druhém začala systematicky rozsekávat na kusy. Její údery byly krásné a smrtící, nepřátelům uhýbala s lehkostí a skoro i s výsměchem. Tančila mezi jejich řadami, jemnými piruetami přinášela smrt, zdálo se, že démoni jsou proti ni bezbranní jako malá děcka.

„Sakra, tak ta ženská je něco!“ řekl pochvalně Cyrus, ale nechal toho když si všiml jak se Victoria tváří.

„Děti, nerad přerušuji divadlo, ale blíží se k nám další vlna!“ zasyčel George vztekle. „A jelikož nemáme meče, dám vám dobrou radu: nepouštějte si je k tělu!“

„To nám nemusíš říkat,“ odtušila Victoria, obrátila se a sundala nepřítele, který už byl nebezpečně blízko. Další a další příšery přeskakovali obranu a vrhali se na Kirreovou, jen proto, aby jejich bídný život skonal pod její stříbrnou čepelí. Zbytek Zyt’anů se ale rozhodl změnit taktiku. A to bylo zmasakrovat co nejvíce Američanů to šlo. První linii musela být brzy opuštěna, neboť příval nepřítel nešel zastavit. Sám George svou skupinu pobídl, když spatřil co se k nim řítí. Jakmile uviděl asi padesátku rudých nestvůr jak se ženou přímo na ně, rozkázal k ústupu. Utíkali kolem kulometných věží a přečasto se museli otáčet, aby zahnali příliš dychtivé a sebejisté nepřítele. Na polovině cesty k druhé linii se ale zastavili, neboť byli obklopeni ze všech stran. Démoni pobíhali celou linií, útočili si na co chtěli a zabíjeli co chtěli. George se svoji skupinou se usídlil u třech velikých skladišť s dobrým výhledem na všechny tři vchody, které vedli k jejich pozici. Jak se v nich objevilo něco nepřátelského, bylo to okamžitě zastřeleno. Ale všichni už polevovali, munice jim docházela a na Kirreové byly vidět známky únavy. Sama jich pobila nepočítaně, ale nezdálo se, že by to mělo nějaký efekt. Zyt’ani přicházeli a lidé umírali. Dokonce ani se všemi technologiemi nebyli andarští nesmrtelní, George už viděl smrt třech z nich, i když se svým zápěstním ostřím jich dokázali vzít dost s sebou.

„Poslední zásobník!“ vykřikla Victoria a přebila.

„Já taky,“ řekl Cyrus nešťastně. „Kurva to je pech, chcípnout než se narodím!“

Tohle Georgovi něco připomnělo. Ale tentokrát je Gabriela nezachrání. Tentokrát je zabije.

„Přece odsud musí existovat nějaká cesta ven!“ řekl Bobby tiše.

„Jo, jsou tři a ve všech jsou ty zkurvený zrůdy!“ odplivl si Alexander. „Victorio, mám ještě dva, chytej!“ řekl ženě a hodil jí zásobník.

„Ústup! Všechny jednotky ústup za druhou linii! Nemůžeme je udržet, ustupte!“ zaslechli Powellův hlas. Postavili se zády k sobě a mířili do všech třech vchodů, stříleli potvory a snažili se tak dělat jednotlivými ranami. Po chvíli Nataša dostřílela. Podívala se na prázdnou pistoli a potom ji hodila na zem. Postavila se hned vedle George, položila mu hlavu na rameno a po tváři ji stekla slza. „Alespoň to nebude smrt o samotě,“ zašeptala tiše.

„NE!“ vykřikl George, kterému se právě něco pohnulo v mysli. „Nemůžeme tu stát a čekat na smrt. Musíme prorazit, musíme se o to pokusit!“

„Venku nás rozervou na kusy!“ protestoval Alexander.

„A co uděláme až nám dojde munice, ty chytrej?“ otázala se Victoria. „Mám armádní nůž, ale pochybuju, že bude mít stejný účinek jako meč.“

„Pokud máme zemřít, tak alespoň při pokusu přežít!“ rozhodl George. Připravte si granáty, které vám zbývají, musíme prorazit! Za mnou! Nezastavujte se, střílejte za běhu a pohybujte se jako skupina!“

Zastřelili zrůdu, která se právě objevila v západním vchodě, a naběhli do něj. S elegantní rychlostí postříleli vše v okolí a pak se rychle přesunuli k jedné zničené laboratoři. Boj venku ještě neskončil, bylo tam ještě pár Američanů a Andařanů, kteří se zoufale snažili bojovat o přežití, ale kapitán Kirreová nebyla nikde vidět.

Snažili se pochybovat rychle, tiše a nenápadně. Doběhli k druhé laboratoři, aniž by si jich kdokoliv všiml. „Pomozte mi!“ uslyšeli náhle. Otočili se, a spatřili andarského vojáka, jak bojuje se třemi Zyt’any najednou. Jeho zápěstní ostří bylo efektivní, ale zřejmě nedostatečné. George a Victoria rychle poslali démoni k čertu. Voják popadl svoji dlouhou černou pušku, zastřelil další dva, co se k němu blížili, a poté se rozeběhl k Georgovi. „Díky vám, nakonec…“

„Teď není čas na děkování, musíme co nejrychleji vypadnout!“ rychle uťal George. „Pozor, další!“

Všichni se otočili k další skupině asi deseti potvor, které se objevili mezi laboratořemi. Rychlá koordinovaná palba se o ně ale postarala.

„Velmi dobrý nápad,“ souhlasil voják. „Musíme si pospíšit, kapitán už také ustoupila, teď nás tu kryje jen palba od vaší druhé linie.“

„Takže přežila?“ otázal se George, zatímco utíkali ke třetí laboratoři. „Díkybohu, myslím, že bychom ji postrádali.“ Prodělali další střet s nepřítelem, a bez munice zůstal Cyrus i Bobby. Parkera to neskutečně namíchlo, ale zůstal mu ještě jeden granát v granátometu, tak ho napálil do houfu vzdálených monster.

U dalšího skladiště, nedaleko vchodu na skály druhé linie, ale byli obklíčeni Zdálo se, že zůstali jedinými přeživšími lidmi v první linii. Všichni ostatní buď utekli do druhé linie nebo padli. Krůček po krůčku ustupovali dozadu, zatímco proti nim se hnalo samotné peklo. Věže je sice seshora kryli, ale zřejmě nikdo neměl odvahu jít jim osobně na pomoc. Beztak byli stále příliš daleko.

Teďka to byl George, kdo vystřílel všechnu munici. A Alexander a Victoria měli už jen pár nábojů v zásobníku. Zdálo se že jen laserová puška má ještě dost síly, ale sama o sobě nestačila. George mrštil poslední ruční granát do skupiny, která se k nim blížila a celou ji poslal na věčnost. Poté munice došla již všem. Jediný andarský voják pokračoval ve střelbě, zatímco všichni krůček za krůčkem ustupovali dozadu. A démoni se blížili a blížili.

George si pomyslel, že tentokrát z toho nevyváznou, ale Zyt’ani útočící na druhou linii se náhle zastavili a podívali se na východ. Poté svůj útok přerušili a odběhli ze základny. Z dálky se ozvala kanonáda a střelba.

„Z východu se blíží obrovská ozbrojená kolona!“ vykřikl vzrušený hlas generála Powella. „Jsou to…? Bože, vždyť to jsou Rusové!“


OffLine Chubicka | 2008-07-02 14:25:52
Vesmírná loď Zlatý jedna pokračovala ve své pouti na jihozápad.

„Dobře, dobře, všichni se uklidněme, ano?“ řekla Victoria, která přešla doprostřed místnosti. „Přeci pro to všechno, co se tu děje musí existovat nějaké logické vysvětlení.“

„Já vím, co se tu děje,“ řekl náhle Bobby Brandon, který doteď seděl tiše na podlaze. Všichni se k němu otočili, jejich oči pokládaly nevyřčenou otázku. „Přemýšlel jsem o tom, a myslím si, že jediná možnost je, že nějakým jiným strojem času Amerika, či kdokoliv jiný poslal nějaké lidi hlouběji do minulosti než nás. Za tu dobu se stihli takhle vyvinout a…“ rozhodil rukama a odmlčel se.

„To zní teda dost přitaženě za vlasy,“ řekla Victoria s pochybami. „Vlastně to nedává žádný smysl.“

„Nevzpomínám si, že tys jsi přišla s nějakým vysvětlením,“ opáčil ostře Alexander a postoupil dopředu. „Nemusíš hned odmítat Bobbyho teorii, jako nějakou blbost!“

„Nic takového jsem neudělala!“ bránila se žena. „Jen jsem zdůraznila, že to je nepravděpodobné! Za tím vším bude určitě mnohem víc!“

„Jasně, zase víš všechno nejlíp,“ prskal Alexander. „Už mám plné zuby toho tvého hraju-si-na-velitele! Ale povýšení nikdy jaksi nepřicházelo, že?“

„Mohli byste se přestat hádat, děti?!“ vykřikl George. „Alexandře, zklidni hormon, Victorio, ty ho neprovokuj!“ Žena už otevřela ústa k vzteklému protestu, ale Cyrus ji chytil za rameno.

„Nic neříkej, v tomhle má poručík pravdu,“ řekl ji tiše a klidně.

„Tak, myslím si, že toho poručíka už bylo dost,“ řekl George unaveně. „S armádou je konec, odteď jsem prostě George, ano? No tak, jsme v tomhle všem spolu, zanechme těch malicherností. Spíše přemýšlejme, jak se z toho dostat.“

„Z toho se asi nedostanem,“ řekl smutně Bobby. „Jsou silnější, s lepší technologií a vším možným. Jsme navíc jejich zajatci. Ale nic špatného jsme neudělali a věřím, že na té jejich lodi se vše vysvětlí.“

„Beztak jdou po Gabriele,“ řekl Alexander. „Až ji chytnou u Rusů, tak všechno bude v cajku. Ty vole, chápete to? Možná dostanem azyl na nějaké jejich planetě. Super technologie do konce života! Lepší než nějaká bestiální válka! A na siberit už seru!“

„Ale fakt, zamyslete se nad tím,“ řekla naléhavě Victoria. „Dva miliony let před naším letopočtem tu lidstvo létá vesmírem jako by se ani nechumelilo a Zemi ani nepovažuje za svoji domovskou planetu! Tak co je teda kurva s tou evolucí lidstva? Jak to vlastně bylo? Co jsme vlastně zač v tom našem jednadvacátém století?“

„Můžeme se zeptat té mezigalaktické rady, nebo co to je,“ oznámil Cyrus. „Myslím si, že tam by se to mohlo vyjasnit.“

„Pokud v tomto nejsme jen nějaké oběti,“ promluvila Nataša poprvé po dlouhé době. George se na ni překvapeně podíval. „Jak říkáte, celé tohle postrádá smysl. Kdoví jestli tohle není nějaký šílený pokus, kde je testován jejich subjekt, či jak říkáte Gabriela, a my jsme jen figurky se kterými oni bezostyšně hýbají pro své experimenty. Možná i celá naše válka byl pouhý experiment.“

„A jak by jsi vysvětlila ten svět, odkud jsme přišli? To jednadvacáté století…“ otázala se Victoria.

„Iluze, programy, virtuální realita, cokoliv…“ odpověděla nejistě Nataša. „Možná i celý náš svět byl pouhý jejich experiment. Jen se na to podívejte, stroj času, který nás zanese do doby, kdy tahle Gabriela začne sbírat nějaké artefakty a nato se přiřítí tyhle… technologicky vyspělejší. Navíc jsme zjistili, že alaskit je uměle vytvořený. Prostě moc náhod najednou… to nemůže být jen tak.“

„Hergot, tohle už zní celkem vážně,“ pobledl Cyrus. „V tomhle má pravdu, to je nějak moc náhod najednou.“

„Jde o vyvolání umělého prostředí, které ale vypadá naprosto přirozeně,“ pokračovala Ruska. „Ať už z jakéhokoliv důvodu. Nemyslím si, že tohle je pouhá náhoda. Předtím v Rusku, v budoucnosti jsme pracovala na jedněch experimentech… na které nejsem moc hrdá… bylo to trochu něco podobného… ale,“ trošku ji selhal hlas, „ale vím o čem mluvím.“

„Takže jsme jen laboratorní krysy?“ otázal se Alexander. „Tomu se mi vůbec nechce věřit…“

„Přesně tak, nechce se ti tomu věřit… komu by chtělo,“ řekl tiše Bobby. „Ale to neznamená, že to není pravda.“

„Neříkám, že to je pravda,“ pospíšila si Nataša. „Jen mi to prostě tak nějak přijde.“

„Fajn, tak proč ta ženská byla tak překvapená, že nás vidí?“ otázal se George opatrně. „Nezdálo se mi, že tu čekala základnu alliance a také nás.“

„I u nás jen zlomek vlády věděl, co jsme na té Sibiři vlastně prováděli,“ odtušila Nataša. „Pokud je z armády, tak nemusí nic vědět. Já prostě nevím, jen mě to napadlo.“

„Hele, má teď cenu řešit, to co se stalo a proč se to stalo?“ otázala se Victoria. Přešla místnost a usadila se na nízkou lavici a opřela se o stěnu. „Já si myslím, že nám to vysvětlí potom.“

„Pokud nás nedají do zkumavek a nevystřelí ze špuntovky do Slunce,“ řekl Alexander a mimikoval ustrašený hlas. „Možná to nemá cenu řešit, ale beztak to budeme dělat. Ne, že bychom měli cokoliv jiného na práci.“

Náhle s sebou loď trhla a naklonila se mírně nalevo. Ale kromě vrčení motorů nebylo nic slyšet. „Tak panstvo, zdá se, že se asi blížíme k místu hlavní žíly!“ řekl George, který se mezitím zachytil stěny, aby neupadl.

„Stejně nás odsud nepustí,“ řekla otráveně Victoria. „Udělají co budou muset a pak odsud vypadnem.“

„Myslíte si, že dají Gabrielu?“ otázal se vzrušeně Alexander. „Ha, jsou bez šance! Gabriela je sesmaží! Prásk! Prásk! Prásk!“ Na poslední prásk loď sebou strašlivě trhla, zazněl zvuk skřípějícího kovu a z podlahy se náhle vynořil našpičatělý siberitový kůl, který se zařízl do stěny, ale naštěstí minul přítomné.

Všichni polekaně uskočili či popadali na podlahu. „Alexandře, ty debile!“ vykřikl Cyrus vztekle. „Příště laskavě drž hubu!“

Zvenčí se konečně ozvaly i jiné zvuky. Poplašená střelba a výbuchy, strašlivý válečný rachot. Náhle se loď opět otřásla a zcela se zastavila. Už stáli na pevné zemi. „Koukněte se!“ vykřikl Bobby a ukázal na otvor, ve kterém začalo silové pole nějak slábnout. Stávalo se stále průhlednějším, až nakonec zmizelo úplně. „Tak přeci je nám Gabriela k něčemu dobrá!“

„Ven, vyběhněte ven!“ rozkázal George a sám vyběhl do chodby jako první. „Nechci zde být, až sem Gáby obrátí svůj plamenný hněv!“ křikl na ostatní. Ti ho následovali. Proběhli chodbou, až ke dveřím, které se otevřely. Schodišťový můstek byl otevřen, po něm sbíhalo dolů pár vojáků, ale jinak byla vstupní prostor prázdný. Venku zuřil nějaký boj. „Ven! Ven! Než si nás někdo všimne!“ Rychle seběhli po schodech dolů, kde se jim naskytl pohled na okolí… neskutečný pohled.

Byli na vrcholu nějakého kopce, pod nimi se rozkládalo něco, co vypadalo jako Americká základna. Ano, byli to Američané! Byli tam vojáci, ozbrojení muži a ženy, tanky, děla a nejrůznější zbraně. A všichni byli uprostřed strašlivé přestřelky. Nad základnou se vznášela malá postava obklopena jasně zelenou aurou, která zářila a rotovala, a vysílala zelené paprsky na všechny strany. Nebylo ani třeba, aby se George pozorně podíval na onu postavu. Bylo naprosto jasné o koho jde. Ale nebyla sama. Kolem ní přeletoval roj okřídlených zelených bytostí, které připomínaly příšery ze špatných hororových filmů. Dále tam přecházel jakýsi obrovský čtyřnohý tvor, s mnoha chapadly, kterými zuřivě točil a mával. Poté tam bylo mnoho dalších nestvůr, skákající zelené hrůzy a vřeštící démoni.

Američané byli uprostřed tohoto pekelného boje s těmito příšerami. Ačkoliv se bránili hrdinně, ustupovali směrem k vrcholu kopce. Okřídlení tvorové se vrhali dolů, kde dlouhými drápy páraly své oběti na kusy, zatímco ostatní pekelníci skákali a ryčeli, trhaly a zabíjeli. Ale ač byli děsiví a hrůzní, přesto nebyli nesmrtelní. Kulky, granáty a rakety si mezi jejich řadami braly strašlivou daň. Ale Gabriele nemohlo ublížit naprosto nic. Vznášela se nad bojištěm, který ohlušoval její démonický smích, zatímco pozorovala své nohsledy při své krvavé práci.

„Tak si pro nás pojďte, vy mizerní sráčové! Americkou pěchotu nic neporazí!“ řval nějaký americký hlas přes bojiště. George přimhouřil oči, a spatřil jeho původce. Byl to generál Arthur Powell. Tak byl zatím stále na živu. „Ustupte! Ustupte k druhé linii! Připravte všechno! Musíme je zastavit!“ pokračoval v rozkazech, zatímco byl sám v té nejhustčí seči. Ale poté on i ostatní ustoupili k dlouhé řadě bunkrů a věží více na kopci.

„Rychle! Musíme jim pomoci!“ vykřikla Victoria. „Tohle jsou strašlivá jatka.“

„Kurva já chci zbraň!“ řval vzteky Cyrus. „Říkal jsi, že to je zastaralej křáp? Co budeš říkat, až ti to narvu do prdele?!??“

Futurističtí vojáci vedení kapitánem Kirreovou běželi vpřed k Američanům. Rozhodli se je rychle následovat. „HEJ VY TAM! STŮJTE!“ vykřikl za nimi nějaký hlas. Když se otočili, viděla jak na ně šokovaně hledí jeden z vojáků.

„Na to ti serem, brácho!“ vykřikla Victoria. „My jdeme pomoct našim! A klidně střílej, jestli musíš, ale pokud možno tak na správné nepřátele!“ Otočila se, a dál vojáka ignorovali. Zdálo se, že se je nijak nepokouší zastavit.

Američané se zatím zakopali u druhé linie, kde se všemožnými prostředky snažili zadržel příliv zrůdných bytostí. Ač bojovali statečně, jejich snaha se zdála být marná. Rychlí skokani přeskakovali bunkry, a zblízka trhali vojáky na kusy. Gabriela mezitím vyslala obrovský zelený výboj, kterým dost pocuchala Americkou obranu.

Futurističtí vojáci byli již blízko. Bylo jich pouhých patnáct. S porovnáním s Američany a armádou Gabriely se jejich počet zdál jako strašlivě zanedbatelný. Ale to byla pouhá věc názoru. Asi třicet metrů od americké pozice dala kapitán příkaz k zastavení. Nikdo si jich zatím nevšiml. „Takže, miřte na subjekt a na přisluhovače. Cizáky nechte na pokoji, chci jich co nejvíce živých a nepoškozených!“

Vojáci zasalutovali, přiklekli a připravili se k palbě. Když to spustili, George se musel zastavit, jelikož to byl ohňostroj nad ohňostroji. Nejprve vyletěli malé rakety, které zavířily vzduchem a v jasně červeném výbuchu poslali obrovského tvora na věčnost. Poté začala palba energetických zbraní. Přehřátá plasma syčela vzduchem, když se naprosto neomylně zarývala do nepřátelských těl a laserová palba bylo úplně jiné kafe než ty ubohé americké prototypy. Vzduch byl plný záblesků všech barev, zatímco útok příšer slábl a slábl. Teď už si jich všimli jak Američané, tak i Gabriela. Pozemšťané nové spojence moc neřešili, jelikož nyní se obrana proměnila v útok, z lovců se stali pronásledovaní. S pomocí rychle se přibližující pomoci energetických zbraní se podařilo obranu dokonale zajistit a vyrazit vpřed proti bestiím.

Gabriela strašně zařvala a vyrazila přímo proti futuristickým vojákům, vysílajíc k nim zelené blesky. Kapitán Kirreová náhle před sebe natáhla levou ruku a před ní se ve vzduchu objevilo zaoblené silové pole, které ochránilo ji i celou skupinu. George a ostatní je mezitím ignorovali a doběhli až ke svým lidem.

„Georgi, doprdele, co to kurva…?“ tázal se zmatený Gary Grant, který se náhle objevil mezi ostatními, kteří nyní užasle zírali na zápas Gabriely a kapitána.

„FUERY!“ zařval velice známy hlas. „Ty zkurvený zrádče, měl bych tě na místě zastřelit!“ řval Powell, zatímco se cpal dopředu.

„S radostí, generále, ale na zdvořilosti teď není čas!“ vykřikl George, když se zastavil. „Sám jste to viděl, Gabriela je zpět a má s sebou kámoše! Tihle,“ ukázal na Kirreovou a ostatní, „jsou s náma, alespoň částečně!“

„Co se to tu vůbec kurva děje?“ zeptal se někdo z davu. „To maj na svědomí Rusové?“

„Rusové už jsou pravděpodobně všichni mrtví!“ řekl George naléhavě. „Generále, poslouchejte mě, Gabriela je vysoce nebezpečná, jak jste jistě viděl, a sleduje vlastní zájmy, a mezitím se nebojí vyvraždit vše co ji stojí v cestě. Kompletně vymlátila základnu Alliance a krade nějaký siberitový artefakty!“

„Jeden tu máme! Takže jde po něm?“ otázal se překvapeně Powell. „O co tady vůbec jde?“

George zahlédl, jak kapitán Kirreová pomalu polevuje. „Na to teď fakt není čas, ještě není dobojováno! Musíme se jí zbavit!“

Cyrus už ale byl na cestě. V rukách držel OICW, které se mu podařilo někde vzít a upaloval přímo ke Gabriele. „Ty zkurvená děvko!“ zařval na ní a zastavil se. „Připrav se na setkání se svým stvořitelem!“ Gabriela byla tak ponořená do bitvy, že ho úplně ignorovala. Cyrus tak měl čas, aby poklekl, zamířil a vystřelil. Granát vyletěl ladným obloukem vpřed, přímo na křehkou dívčinu, která ho vůbec nezaregistrovala. Možná proto exploze prošla její aurou, která ji jinak chránila. Výbuch ji srazil z oblohy přímo na zem. George, který právě Cyruse dobíhal se zastavil a vítězně zařval. Rusovlasý voják také přidal svůj bojový pokřik: „Tak a co říkáš teď, ty svině?! Nic nás nezastaví!“

Kirreová se s úžasem podívala na Cyruse, ale poté svojí pistolí namířila na tělo ležící dívky.

„DOST!“ zařval strašlivý dutý hlas s nekonečnou ozvěnou. Gabriela se opět vznesla do vzduchu, a kolem ní se šířil zelený mrak smrti. „Mě nezastavíte!“ Takový hlas rozhodně nemohl patřil lidské bytosti. Byl hluboký a temný a zlý. „Probudili jste mě bídní pozemšťané, tak budete pykat za svou hloupost!“

„Probudili?“ vykřikl Powell.

„Probudili?“ otázala se hlasitě Kirreová hlasem plným děsu. „To ne, vždyť jsi uprchlý…“

„Andarská hlupačko, ubohá loutko, nevíš nic! Myslíš v přímkách, ne v elipsách. Ale nic se nevyrovná těmto, kteří právě zahubili vesmír,“ řekla Gabriela temným hlasem a ukázala na Američani. „Vaše nanicovaté války bylo to, co jsem potřebovala. Posloužili jste mi dobře. Teď už pro vás nemám žádný užitek.“ Dívka rozpřáhla paže a na ni se objevily zelené plameny. Kapitán Kirreová klesla k zemi, držíce se za hlavu. „Bojovali jste statečně, ale já jsem mocnější! ZEMŘETE!“

„Obávám, že ti to nemohu dovolit, Salhrel,“ řekl mocný, přesto však klidný a vyrovnaný hlas, který se rozlehl po celém okolí.

George, celý ztuhlý a se studeným potem na zádech se otočil po průvodci hlasu. A ač si myslel, že už nemůže být překvapen, všechno čemu doteď věřil se mu zhroutilo jako domeček z karet. Tam na vysokém kameni seděl jeho pes Archer a přísným pohledem si měřil Gabrielu… Salhrelu.


OffLine Chubicka | 2008-05-15 23:29:55
Vesmírná loď se přibližovala. Byla veliká a černá, s křídly na zadní části trupu, ale jakékoliv detaily byly zatím nepostřehnutelné. Zatím se sice nalézala daleko, ale nebylo pochyb, že míří přímo do jejich oblasti.

Skupina stála jako opařená. Všechny oči upřeny na objekt na obloze, třesoucí se ruce a srdce jako zvon. „Tak, myslím, že mě tady už vůbec nic nepřekvapí,“ zašeptal George slabě.“

„Já to chápu,“ zablekotal Cyrus. „Před mnoha lety v předaleké galaxii… Tohle je naprosto jasné. Jestli z té lodi vyleze Darth Vader, tak se z toho poseru.“

„Co?“ otázal se Alexander nejasně. „Ty snad víš, kdo to jsou?“

„Cože? Ty jsi nikdy neviděl Hvězdné války?“ zeptal se Cyrus udiveně.

„Na tohle teď není čas!“ utnula je rázně Victoria. Vesmírná loď byla již blízko a bylo zřejmé, že míří přímo do základny Aliance. „Nevím o co jde, nebo o koho, ale raději bych utekla!“

„Není kam! Nemáme na nic čas!“ sykl George.

„Myslíte, že jim utečeme? Kdoví co jsou zač, třeba nebudou nepřátelští…“ začal Bobby.

„Sem!“ vykřikla Victoria, a vběhla do nejbližší budovy, což bylo veliké skladiště. „Už tu budou! Rychle se schovejte!“

Ostatní ji následovali co nejhlouběji do skladu to šlo, kde se schovali za ty největší bedny co tam byly. Úplně ztratili přehled o tom, co se venku děje, zůstala jim jen zvuková kulisa. Cyrus sice chvíli ještě něco brebentil, ale ostatní ho šeptem okřikli a proto zmlkl. Venku mezitím už uslyšeli vrčivý zvuk motorů, ať už to bylo cokoliv, co onu loď pohánělo. Stále se to přibližovalo, až jim to zadrnčelo přímo nad hlavami. Tam se to na chvíli zastavilo, ale poté to pokračovalo dál. Zvuk letící lodi se pomalu vytrácel.

Alexander si slyšitelně oddechl. „Ta loď je moc velká, nemůže tu přistát,“ zašeptal s úlevou. „Jsme zatím v suchu. Měli bychom jít ven a vypadnout odsud.“

„Letěli na jih,“ řekl George, ,,.Takže plán zůstává. Zmizet na sever a…“

Opět byl přerušen cizími hlasy. Ale tentokrát to nebyli Rusové či cokoliv jiného jemu známé. Zdálo se, že někdo z oné vesmírné lodi se přeci do základny dostal. A rozhodně nebyl sám. Ozvaly se nějaké hlasy. Ale jaké hlasy! Mluvily jazykem, který George neznal, ale nějak vzdáleně to znělo jako maďarština, kterou před nějakými roky slyšel. I když to se mohl mýlit, mohlo to znít jako jakýkoliv jiný jazyk, ale používal pozemská písmena a řeč byla rozdělena na věty a slova. Tudíž to nebylo žádné nekoordinované mumlání. Ale to rozhodně nebylo vše. Nejpodivnější na celé věci byl fakt, že George naprosto jasně rozuměl každému slovu a výrazu, který se zvenku ozýval. Tvorové mluvili řečí, jakou nikdy v životě neslyšel, ale přesto ji dokázal porozumět, každé slovo se mu v hlavě automaticky přeložilo do angličtiny. Jak později zjistil, bylo to díky jednomu velice sofistikovanému translátoru, který umožňoval bytostem používající verbální způsob komunikace vzájemnému porozumění tím, že působil okamžitý překlad do jazyka posluchače. Ač to dokázalo takovýto malý zázrak, přesto se uživatel tímto způsobem nedokázal jazyk naučit. I kdyby strávil celé roky tímto způsobem komunikace, tak ani poté by se bez translátoru nedomluvil. Bylo to proto, že translátor působil pouze na komunikační část mozku, zatímco do časti mozku, která sloužila k učení se tyto vlny nedostaly.

„Kapitáne Kirreová, senzory to hlásí jasně, došlo zde k narušení subjektem X18,“ ozval se mužský hlas. „Sice se snažila skrýt svoji přítomnost, ale i tak to nebude více než den.“

George se s šokem v očích podával na ostatní. Oplatili mu naprosto stejný pohled absolutního údivu a překvapení.

„Dobře, seržante,“ oznámil ženský hlas. „Musíme pokračovat v pátrání. Prohledejte tuto základnu, třeba něco najdeme. Jací blázni by jen porušovali karanténu? Co to je vůbec za lidi? Nikdy jsem neviděla takovou architekturu, či uniformu. Zjistěte jejich totožnost!“

„Ale strašné dílo!“ řekl třetí hlas. „Podívejte se na ně. To musela být strašlivá smrt. Ale můžou si za to sami. Hmmm, tak se na ně podívejme… hmmm… co je s tím krámem? Měl by fungovat, takže… sakra, Kapitáne! Nemají čipy!“

„Cože?“ otázala se ostře žena. „Jak to myslíte že nemají čipy? Prověřte to znovu, vojíne!“

Další strašná předtucha naplnila Georgovu mysl.

„Jak říkám,“ řekl třetí hlas. „Prostě nic! Negativní! Tohle jsem ještě nikdy neviděl. U spodiny možná, ale tohle je nějaká organizovaná skupina.“

„Moc profesionální teda ne,“ řekl první hlas. „Tohle vybavení je tak zastaralé, že ho ani nedokážu identifikovat.“

„Kapitáne!“ vykřikl čtvrtý hlas, také mužský. „Máme tu ještě živé! Senzor ukazuje šest živých objektů!“

George se ohlédl po ostatních. Viděl jak Cyrus v děsu otevřel pusu a jak Victoria s neutrálním výrazem tváře v obličeji odjistila pušku. Alexander ji okamžitě napodobil.

„Ukaž mi to!“ rozkázala žena. „Aha, takže tady jsou. Hej! Vás šest v té budově!“ vykřikla potom hlasitě. „Víme že jste, tak vylezte a nikomu se nic nestane!“

„Na to seru,“ zašeptal Cyrus. „Nejdu ven, ať už tam je cokoliv. A je mi jedno jestli tomu rozumím nebo ne.“

„Vylezte ven, nebo si tam pro vás dojdeme! A věřte, že to se vám líbit nebude!“ vykřikla opět žena. „Seržante, přepněte zbraň na omráčení,“ řekla potom tišeji.“

George urputně přemýšlel, ale k ničemu se nedokázal rozhoupat. Nakonec vše vyřešila Victoria. Mlčky vstala, zbraň připravila ke střelbě a vydala se k východu. Cyrus okamžitě vyletěl za ní. „Co si, kurva, myslíš, že děláš?“ otázal se jí naléhavě. Victoria ale nic neřekla, a pokračovala dál. Cyrus za ní a postupně i ostatní. George odjistil svoji M4, a šel hned za Cyrusem. Pokoušel se připravit na vše, ale nebyl si jistý, jak moc je toho schopen. Když došli ke vchodu, ukázalo se jim, co na ně čeká venku. Victoria se zastavila, a vedle ní do řady se postavili ostatní. Konečně spatřili ony „návštěvníky“.

Potvrdilo se Georgovu podezření. Nejen že cizáci byli humanoidé. Byli to lidi. Ovšem oblečení a vybavení, které na sobě měli, do té doby spatřil pouze v sci-fi filmech. Tři muži a jedna žena, oblečení do zbroje, která byla tvořena z nějakých slitin a pevných vláken. Převládala na ní tmavě modrá a černá a na slunci se leskla jako pancíř. Helma plná různých součástek, náramky na kterých bylo pravděpodobně všechno, od hodinek po komunikátor až po naváděcí systém. Na hrudním krytu plno nejrůznějších udělátek a vyztužené pancíře na nohy a ruce jistě nesloužili jen k ochraně. Třímali dlouhé futuristicky vyhlížející černé pušky, kterými mířili přímo dovnitř skladiště. Žena měla brnění ještě vyzdobené zlatými pruhy a v ruce držela pistoli, která nepřipomínala nic z jednadvacátého století. Celkově vzbudili celkem silný dojem.

„Sakra, kdo vy jste vůbec zač?“ otázala se žena překvapeně. Měla poměrné hezké rysy obličeje, malý nosík a rty, modré oči, ale vypadala dost arogantně. Poté se ale vzchopila. „Před čímkoliv jiným chci odpovědi na pár otázek. Proč jste vstoupili do karanténní zóny a co děláte na této planetě?“

Nikdo z pozemšťanů nic neřekl. Nikdo ani nevěděl co říct. Celá tahle situace nedávala absolutní smysl. Lidé, kteří dva miliony před naším letopočtem létají ve vesmírných lodích a planeta Země je pro ně v karanténní zóně... Tohle je přeci dokonale absurdní!

„Do prdele, co jste vy týpci vlastně zač?“ řekl náhle Cyrus, který ztratil nervy a nic lepšího ho nenapadlo.

„Co to je zatraceně za dialekt?“ otázala se žena překvapeně.

„Pravděpodobně z Inhilishu, trochu to jejich řeč připomíná,“ řekl tiše jeden z mužů k ženě.

Ta jen pokývla hlavou a podívala se na Cyruse. „Tady otázky kladu já. Ale pro vaši informaci, jsem kapitán Jaysa Kirreová z Andarské flotily. Zastupuje zde Mezigalaktický Demokratický Řád, což znamená, že já jsem tady teď právo a zákon!“ Mezitím ukázala na hruď, kde byl malý odznak rudé třícípé hvězdy na černém pozadí. „Jestliže ale nechcete vypovídat, tak vás díky pravomoci mě svěřené zatýkám jménem Andarské vlády a převezu vás na bitevní křižník Arachnia.“

„To si můžeš zkusit, ty děvko,“ zavrčela vztekle Victoria a zamířila na ni svou puškou.

„Tu zbraň hezky polož, holčičko,“ řekla žena výhružně a oplatila ji to samé svou pistolí. „Z omráčení to mohu lehce přepnout na zabití.“

„Victorio!“ vykřikl George. „Do hajzlu, měj rozum! Tímhle fakt ničemu nepomáháš!“

„Mě nikdo nikam neodvede!“ řekl Američanka tvrdě. „Mluvili o Gabriele jako o nějakým subjektu. Je od nich! Co bys čekal od takových lidí?My nic špatného neudělali! Nenechám se zavřít bez důvodu!“

„Neblbni, tady se toho odehrává více než si myslíš,“ snažil se ji uklidnit George. „Lidstvo existuje v této době i na jiných planetách! Myslím, že se u nás asi stala nějaká chyba, a nechci zemřít jen proto, že ji odmítnu pochopit! Dej tu zbraň dolů…“

Victoria chvíli váhala se zřivým výrazem v obličeji, ale potom pušku pomalu sklonila a hodila na zem. „Ať se stane cokoliv, vždy jsem ti věřila Georgi. Snad se nemýlíš ani tentokrát.“

Žena se na ně dívala s údivem, i jí docházelo, že se tu asi děje něco více. „Seberte jim zbraně,“ rozkázala potom svým podřízeným. Ti vykročili vpřed a sebrali pozemšťanům pušky, kteří je sice odevzdali poslušně, ale rozhodně neradi. „Takový zastaralý křápy,“ poznamenal jeden voják, když se podíval na jejich výzbroj.

„Teď bychom se měli vrátit k flotile,“ řekla kapitán Kirreová. „Seržante, zavolejte zpátky Zlatého jedna.“

„Kapitáne, se vší úctou, neměli bychom spíše pátrat po subjektu X18?“ otázal se seržant. „To je přeci náš prvořadý úkol.“

„Situace se změnila, seržante,“ opáčila žena chladně. „Nalezli jsme zde vetřelce, a navíc nemáme představu, kde by subjekt mohl být. Podíváme se po něm, jen co je převezeme na Arachniu.“

„Rozkaz, kapitáne,“ zasalutoval seržant, a zmáčkl nějaké tlačítko na svém náramku na levé ruce. Z náramku hned vyskočila holografické podobizna nějakého muže. „Zlatý jedna? Tady seržant Olletho, vraťte se, potřebujeme se dostat zpátky na Jedničku.“

„Rozumím, seržante, hned tam jsme,“ odpověděl muž a holografický obraz se vypnul.

„Dvě věci vám můžu říct hned,“ řekl náhle George po chvíli ticha. „Takových jako jsme my je tu ještě mnohem více, a navíc víme kam teď přesně míří ten váš subjekt.“

„Cože?“ vykřikla kapitán a přešla k němu. „Co o tom víš? Mluv!“

„Tomu subjektu říkáme Gabriela, abyste pochopili,“ řekl George a vytáhl z kapsy mapu oblasti a rozložil ji. „Tady jsme teď my. A tady, asi dvacet mil na jihozápad, tady u té křižovatky řek, tak tam buď Gabriela je, nebo tam brzy bude.“

„Jak něco takového můžeš vědět?“ otázala se ostře žena, zatímco se pozorně zahleděla na mapu.

„Protože sbírá určité věci. A jedna z těch věcí je právě teď na tom místě.“

„Jaké věci přesně?“ zeptala se kapitán skepticky.

„Nějaké artefakty, věci ze siberitu a nějakého kovu. Nevím co to je, nebo k čemu to slouží, ale Gabriela to chce a jde přes mrtvoly, jak koneckonců vidíte tady.“

„Nevím o co jde, věcí ze siberitu a kovů je v celé galaxie miliardy. Ale dobře, tak tedy změna plánu. Poletíme na ono místo, pokud mi teda nelžeš, cizáku! Pak totiž budeš čelit následkům!“

„Říkám jen to, co vím,“ ujistil ji George.

Opět se ozval onen zvuk motorů kosmické lodi, které se po chvíli objevila nad stromy. Bylo vskutku úchvatné vidět něco takového tak zblízka. Loď byla oválného tvaru, měla před padesát metrů na délku a asi dvacet na šířku, byla celá černá, ale s mnoha žlutými pruhy a červenými třícípými hvězdami. Vepředu byl vidět kokpit, vzadu měla dvě malá křídla a po celém trupu bylo mnoho technologických součástí a věcí, které vypadali jako děla a rakety. Zastavila se těšně nad základnou, neboť nebylo kde přistát. Ven se ze spodní části trupu vysunul schodišťový můstek. „Letíme sice za subjektem, ale bereme vás s námi!“ řekla žena Georgovi a jeho společníkům. „Nedělejte problémy a vše bude v pořádku!“ Vojáci je obklopili a všichni nastoupili do lodi do něčeho, co vypadalo jako malý skladovací prostor. Bylo tam ještě více vojáků a všichni na pozemšťany valili oči.

Ti ale neměli moc časů se rozhlédnout. Kapitán s vojáky je rozhodně vedla k jedněm dveřím, které se automaticky otevřely a odhalily úzkou chodbu. Na konci byla poměrně veliká místnost bez dveří. Když do ní George a ostatní vlezli, kapitán něco vyťukala na panelu a v otvoru se náhle objevila průhledná namodralá zeď která zářila a jiskřila energií. „Tady zůstanete, než se vrátíme na Arachniu. Budete mít hodně co vysvětlovat,“ řekla kapitán a poté se svých doprovodem se vydala zpátky. Když se za nimi zavřeli dveře, pozemšťané osaměli.

Alexander se přiblížil k energetické zdi a podíval se na ni. „To bych nezkoušel, viděl jsem dost sci-fi filmů na to, abych věděl co to je, a jak to funguje,“ ozval se Cyrus. „Vocaď se nedostanem.“

Alexander se ani nepohnul a stále zíral na silové pole. „Věříte tomu někdo?“ otázal se poté pomalu. „Já to stále ještě nemohu pochopit. Já myslel, že strojem času to končí… a on to byl teprve začátek. Vesmírná flotila…“

George se přesunul k Nataše, která za celou dobu neřekla jediné slovo, a měla stále výraz vyděšeného štvaného zvířete. Položil ji ruku kolem ramen a pohladil ji jemně po tváři. Nataša se ani nepohnula. „Už nic nebude jako dřív,“ řekl poté ostatním. „Zdá se, že originální válka končí. Teď je záleží na tom, co jim vlastně řekneme na tom jejich bitevníku… a jak Mezigalaktický Demokratický Řád rozhodne o našem osudu. Do té doby asi nemůžeme moc dělat.“

Bylo slyšet, jak motory nabírají na síle, potom s sebou loď mírně trhla pohnula se dopředu.

Jak řekl George, válka končí… anebo snad začíná…?


OffLine Chubicka | 2008-05-13 22:28:19
Jít na stranu: 1 2 3 4
Web funguje na redakčním systému vytvořeným Petrem 'Achse' Hejnou. O design se postaral Štěpán 'Minatory' Pazderka.