Original War Centrum
OWC
Podpořte nás
Poté co čtyřčlenná skupinka urazila několik kilometrů bez jediného incidentu, rozhodla se krátce si odpočinout na kopci krytém několika pokroucenými borovicemi. Vzduch byl cítit nasládlou vůní pryskyřice a sluníčko vesele svítilo a hřálo. Nikomu se ale nijak zvláště nechtělo obdivovat krásy přírody. Měli vlastní starosti. George byl pořád v šoku z toho, jak moc se jeho život obrátil vzhůru nohama. Jeho tři společníci zase z toho, že jejich mise bude zřejmě o dost těžší, než předpokládali.

,,Kde, kurva, naši předci sebrali takové zbraně? Vždyť jsou líp vyzbrojeni než my!" vyhrkl náhle Cyrus Parker, který zřejmě již nedokázal udržet jazyk pod kontrolou.

,,Už jsem to vysvětloval, nejsou to naši předci, pocházejí ze stejné doby jako my," řekl Macmillan, snažící se zachovat klid. George obdivoval jeho trpělivost.

,,To jako že jednou každej vůl bude mít svůj stroj času?" zeptal se rusovlasý voják.

,,To nevím, pravděpodobně se sem dostali tím naším. Tady George Fuery popsal, jak naše základna na Aljašce byla dobyta Araby."

,,Po Rusech tam ale nebyla ani stopa," řekl rychle George.

,,I tak, pochybuji, že by těch strojů časů bylo víc. Nakonec je jedno, jak se sem dostali," mávl rukou poručík. Vypadl unaveně. ,,Důležité je, že jsou tady a snaží se nás zastavit."

,,A ani s tím nebudu mít moc práce. Měli byste být opatrnější." Nedaleko se ozval ženský hlas. Ostrý, autoritativní, řízně vojenský. Ze křoví vystoupila krátkovlasá blondýnka v americké uniformě, za ní další dva vojáci. ,,Seržant Lisa Lawsnová, pane," zasalutovala plavovláska a narovnala se tak, že to vypadalo, jako by spolkla pravítko.

,,Poručík John Macmillan," oplatil ji její nadřízený stejnou mincí a zvědavě se zahleděl na dvojici, která rovněž zasalutovala.

,,Vojín Alexander Anderson," téměř vykřikl vysoký mohutný voják třímající lehký pěchotní kulomet. Zpod bujné hnědé kštice mu oříškové oči vesele zářily. Vypadal na to, že žije bojem. Ruce měl od zaschlé krve. Nebylo poznat, jestli své nebo cizí. George to vlastně nic moc vědět nechtěl.

,,Desátník Victoria Serasová," pravila druhá žena velmi výrazným britským přízvukem, snažíce se zahnat nervozitu. Měla černé vlasy, které ji padali až na ramena a blankytně modré oči. Její poškrábaná tvář a uválená špinavá uniforma svědčily o tom, že zřejmě nějakou dobu putovala divočinou o samotě. Určitě déle než George.

,,Pohov," kývl hlavou Macmillan a podíval se opět na seržanta. ,,Můžete mi říct, o co se tady jedná?"

,,To nevím, pane," řekla seržant strojeně. ,,Bylo mi řečeno, ať tady počkám na vaši skupinu, a pak se máme pokusit probít na sever. Více mi neřekli a vůbec se mi to nelíbí, pane. Včera večer jsme narazili na čtyřčlennou ruskou patrolu, kterou jsme ze zálohy pobili, ale jinak tu byl klid."

,,Moment," zvolal naléhavě poručík, když všichni uslyšeli, jak se mu hlásí vysílačka ,,myslím, že se nás právě snaží kontaktovat."

,,Poslouchejte dobře," ozval se již známý plukovníkův hlas. ,,Tohle je nová frekvence, na kterou se budete hlásit, ale buďte struční, stále hrozí nebezpečí, že to nepřítel může odchytit. V tuhle chvíli jsou nepřátelská opevnění 3 míle na sever od vás a my se nacházíme 17 mil za nimi."

,,Čím dál tím líp," zvolal otráveně vojín Cyrus a obrátil oči v sloup.

,,Zmlkni a poslouchej, Parkere!" křikl tiše Macmillan, který vypadal, že ho trpělivost pomalu opouští.

Plukovník Powell mezitím pokračoval. ,,Na severovýchodě od vaší pozice by mělo bývalá čerpací stanice, která by neměla být moc hlídaná. Pokuste se jí zmocnit, nebo alespoň nějakých vozidel."

,,Se vší úctou, plukovníku," vyhrkl Macmillan, který špatně skrýval hněvné rozčarování. ,,je nás pouze sedm, z toho jeden raněný. Nemyslím si, že jsme schopní provést útočnou operaci na zcela neznámé území, navíc když o nepříteli vůbec nic nevíme."

,,Tohle je vaše nejlepší šance, poručíku," oplatil mu Powellův hlas chladně. ,,Pěšky se přes severní ruskou linii nedostanete. Je v oblasti více našich lidí a musím váš všechny zkoordinovat na připravovaný průlom. Jste sice na špatném místě, ale ve správný čas. Pokud každý udělá svou práci, dostanete se sem. Ozvěte se mi, až splníte svůj úkol. Alfa konec."

John Macmillan chvíli zíral na vysílačku a pak ji vypnul. Nevypadal nikterak spokojeně. ,,Skvělé. Opravdu úžasné." Cyrus Parker se opět ozval. ,,Je jich víc. Znají terén. Mají lepší vybavení a výzbroj. Alespoň můžeme umřít jako nějací posraní hrdinové."

,,To si rovnou můžeme vystřelit mozek z hlavy," přitakal Bobby Brandon.

,,Ten tvůj je tak malej, že bys ho minul," odsekla ironicky Lisa. ,,Vzchopte se chlapi. Přece nejste žádní bažanti."

,,Plukovník nám dal rozkaz, a ten také splníme," ukončil diskuzi rázně poručík. ,,Navíc má pravdu, bez vozidel se daleko nedostaneme." George nic neřekl, jen mlčky souhlasil.

Vydali se požadovaným směrem. Severovýchod. Kráčeli v rozptýleném dvojstupu, aby mohli v případě nutnosti reagovat na útok ze všech stran. Vedla je Victoria, ze které se vyklubal skvělý průzkumník. Narazila na pár cestiček, kudy už šlo několik lidí, ale byly staré, málo viditelné. Žádný důkaz pravidelných patrol. Krajina byla stále zalesněná a hodně zvlněná, takže na dálku neviděli nic. Zároveň ani neslyšeli.

Až na dutý výbuch. Všichni se zastavili. Macmillan se tvářil zmateně, ale seržant mu to hned vysvětlila. ,,Někde poblíž přistála zásilka, poručíku. Buď bedna s materiálem, nebo nějaký člověk."

,,Netušil jsem, že to bude dělat takový randál," poškrábal se na hlavě Macmillan.

,,Nikdy nejsem schopný to přesně určit, ta rána jako by šla ze všech stran současně," ozval se Alexander, který také chtěl sdělit své postřehy.

,,Jestli to bude náš voják, může nám pomoci v útoku," zadoufal Bobby Brandon, kterého stále vidina přepadení ruské stanice znervózňovala.

,,Jo, ale taky to může být třeba Rus. Nezapomínejte, že tu nejsme sami. Už jsem viděl, jak přistáli Američan a Rus po sobě. Strhla se ošklivá přestřelka," odtušil George temně.

Pak jen viděli, jak k nim mezi stromy kráčí muž. Všichni si viditelně oddechli, neboť podle uniformy patřil k nim. Pistoli měl v pohotovosti, ale držel ji velmi nešikovně. George v duchu skřípal zuby, když viděl, že voják má prst na spoušti. Alespoň namířil na ně. Zároveň sebou trochu trhl, když při bližším pohledu zjistil, že onen muž bude pravděpodobně ze středního východu. Zaplašil myšlenky, které se mi vlévaly do hlavy. Věděl, že americká armáda má ve svých řadách nejen bělochy.

Ve chvíli kdy byl na doslech, muž promluvil jako první: ,,Alláh budiž pochválen, stále nemůžu věřit, že EON funguje. Bál jsem se, že v tom zatraceném přístroji zemřu. Jsem velmi rád, že jsem na vás narazil, bloudění v divočině by se mi příliš nelíbilo." Měl téměř neznatelný přízvuk. Zřejmě žil v Americe celý život.

,,Já vás poznávám," řekl poručík trochu překvapeně. ,,Nejste vy jeden z vědců, kteří pracovali na EONu?"

,,To jsem, jmenuji se Paul Khattám, poručíku."

,,No to je vážně skvělý, vy jste tu mašinu zprovozňoval, ale nevěděl jste, jestli vůbec bude fungovat?"

Muž se pousmál. ,,Pokud na EONu pracujete mnoho let, tak víte, co vše se může pokazit. Pak to chce hodně odvahy vlézt dovnitř. I vědec občas více než co jiného potřebuje víru."

,,Tady ji budeme potřebovat všichni. Stručně, nejsme tu sami. Jsou tu i Rusové, kteří naše lidi střílejí. Neptejte se, jak se sem dostali. Chystáme se nyní přepadnout jejich čerpací stanici, ukrást nějaká vozidla a dostat se na základnu Alfa. Bude tu víc boje, než kdokoliv z nás čekal."

George přemýšlel, zda se Macmillan o Arabech nezmínil cíleně, či jen náhodou. Možná to vzhledem k původu Paula bylo prozatím lepší. Vědec chvíli nic neřekl. Poté jen pravil: ,,V tom případě jste mi asi zachránil život. Mohu se vám nějak revanšovat?"

,,Pokud jste doktor, mohl byste se podívat na našeho raněného," řekl poručík a ukázal na Bobbyho.

Paul Khattám se smutně usmál. ,,Lituji, ale jsem doktor astrofyziky, ne doktor medicíny. Budete asi muset ještě chvíli počkat, vojáku."

,,Vydržet se to dá," řekl Bobby se stisknutými zuby, snažíce se působit statečně.

Pokračovali dál. Paul Khattám ve své výzbroji a výstroji působil velmi nepatřičně, bylo vidět, že trmácet se v maskované uniformě, s těžkým batohem na zádech a s pistolí v ruce mu není příliš příjemné. Ale nestěžoval si. Občas se sice zastavil, aby si poupravil popruhy, nebo aby se napil z polní láhve, ale vše prováděl mlčky. Na chápavé pohledy spolubojovníků se jen omluvně usmíval. Nechtěl být přítěží. ,,Myslím, že se nemusím bát, že při případné přestřelce si budete hrát na hrdinu, doktore?" zeptal se poručík, když se na chvíli zastavili, aby pojedli.

,,Budu pádit do nejbližšího úkrytu a nevystrčím nos. Z tohohle nás učili střílet, ale zájem o to nemám," odvětil muž a s mírným odporem poklepal na pistoli.

,,S tím úkrytem to je skvělý nápad, ale nerozpakujte se tu zbraň použít, pokud budete v bezprostředním ohrožení," odtušila Lisa, která k nim byla obrácená záda a pozorně sledovala okolí.

,,Moje zaměření je trochu jiné, nikdy jsem nikoho nezabil jako vy. A ani jsem nečekal, že tady vůbec budu muset," odvětil Paul trochu chladně.

Cyrus obrátil oči v sloup, ale překvapivě to nekomentoval. Právě kontroloval, zda má všechny zásobníky volně přístupné i za situace, že by střílel vleže. Zase George měl potřebu mluvit. Nesměl se příliš zaobírat vlastními myšlenkami. Měl co dělat, aby se udržel na hranici příčetnosti. ,,Pak doufám, že se nikdy nedostanete do přímého nebezpečí, doktore," řekl a pohlédl k zatažené obloze. Mraky opět dostávaly narudlou barvu. Byl si zcela jistý, že to nikdo jiný nevidí. Možná že už cestu duševního zdraví opustil, jen si to ještě neuvědomoval. Setřásl ze sebe tyto myšlenky. ,,Jinak vás čeká smrt od těch, kteří se nebudou rozpakovat brát životy," pokračoval a snažil se neznít jako přílišný pedant. ,,Tady vás nečeká pohodlí civilizace a moderního humanismu, ale syrový boj o přežití."

,,Čekal jsem nehostinnou divočinu, to ano. Neočekával jsem ale válku," řekl ostře vědec. ,,Šel jsem sem kvůli možnosti zkoumat siberit a zanechat naše vědomosti budoucnosti."

George dál civěl na oblohu. ,,Pak budete muset přežít. Za jakoukoliv cenu."

Pokud chtěl Paul něco namítnout, John Macmillan ho předešel. ,,To by stačilo, panstvo," utnul rázně debatu a vstal. ,,Pokračujeme dál. Nemáme na to celý den."

Šli dál nehostinnou divočinou.

* * *

,,Našli jsme to poručíku, je to půl kilometru po cestě na východ!"

Bylo to poprvé, co Victoria řekla více než jen pár slov. Z jejího hlasu bylo cítit nadšení. Takové, které má voják, když dobře splní rozkaz. I Cyrus vypadal spokojeně, i když trochu udýchaně. Zpátky se zřejmě vraceli dost rychle.

,,Dobrá práce, desátníku. Popište tu stanici, jaká tam je situace?" otázal se poručík a jeho oči se zablýskly v očekávání boje.

,,Je to skutečně malá základna: skladiště, kasárna a garáž," odtušila Victoria pohotově. ,,Jedno obranné postavení s kulometem. Spatřili jsme pouhé čtyři vojáky. Nevypadají ale připraveni k boji, a kolem nebyly žádné hlídky. Zřejmě neočekávají žádný útok. Bohužel tam není ani jedno vozidlo."

,,Takže dobrá a špatná zpráva. Zatraceně. Podle informací, které máme, ty vozidla potřebujeme."

,,Jaké jsou rozkazy, poručíku?" zeptala se Lisa Lawsnová netrpělivě.

,,Rozkazy zůstávají stejné. Máme se zmocnit té základny nebo vozidel. Pokud je tak špatně hlídaná, jak jste řekla, měla by to být hračka."

,,I když se té stanice zmocníme, je velká šance, že na nás přijdou ruské posily a rozmáčknou nás jak brouka, pane," pravil Alexander neklidným hlasem. Bobby pokýval hlavou.

,,AŽ se té stanice zmocníme, ozveme se plukovníkovi. Říkal, že v oblasti operuje více našich lidí, takže má určitě něco v plánu," odvětil Macmillan nesmlouvavě.

,,Nezapomeňte navíc, že Powellovi se na sever dostat podařilo. Třeba ví něco, co my ne," přidala se Lisa.

,,Vážně?" řekl dopálený Cyrus. ,,Tak nám to ten parchant měl říct."

Poručík opět ukončil diskuzi: ,,Konec řečí. Dostali jsme rozkaz a také ho splníme. Veďte nás, desátníku."

Všichni ihned vyrazili. Victorie s Cyrusem byli vepředu a opatrně nakračovali. Teď s jistotou věděli, že jsou na nepřátelském území. Přešly trochu na sever, aby mohli základnu přepadnout z lesa ze severozápadu. Macmillan trochu zpomalil, aby mohl jít vedle George, který šel úplně vzadu. ,,Cítíte se na to?" otázal se tiše, tak aby to slyšel jen dotazovaný.

,,Na to se nemusím cítit, poručíku, u mě to jsou instinkty. V boji nepropadám panice," ujistil ho George, který se snažil, aby mu hlas zněl klidně. Sice byl stále v jistém posttraumatickém šoku, ale mluvil pravdu. Při přestřelkách neztrácel chladnou hlavu. Bál se spíše toho, co bývá v době klidu. ,,Když jsem pod palbou, nedělám si s ničím starosti. Jen se snažím přežít, a pokud možno zničit nepřítele."

Poručík jen přikývl. Poklepal Georgovi na rameno a přesunul se na místo vedle Victorie, která mezitím ze sebe chrlila dodatečné informace. Během několika minut byli na místě. Na jih od lesíka byla vyježděná cesta, zatímco ruská čerpací stanice byla na sever od cesty, schovaná v menší kapse lesa, kde nerostly stromy. Uprostřed základny byla postavena malá hlídková věž ze dřeva, ve které ale nikdo nebyl. Tři nahrubo stlučené budovy ze dřeva stály v kruhu okolo posedu. Byl vidět pouze jeden voják, který se opíral o skladiště a kouřil cigaretu. ,,Tolik k obraně," komentovala Lisa Lawsnová, když chvíli z bezpečné vzdálenosti pozorovali svůj cíl. ,,Tohle by měla být brnkačka."

,,Blíže jít nemůžeme, to by hluk naší chůze byl slyšet," pravil tiše poručík a promnul si čelo. ,,Kde jsou ti další tři, desátníku?" otázal se Victorie.

,,Pravděpodobně v garáži nebo kasárnách. Spatřili jsme, jak přecházeli. Samozřejmě jich může být i více."

,,Dobře, uděláme to takhle. Seržante, vezměte si Andersona a Serasovou, obejděte základnu lesem z bezpečné vzdálenosti na východ, abyste měli výhled na dveře z těch kasáren. Ohlaste se mi rádiem, až budete na místě. Já s Parkerem a Fuerym to vezmeme z téhle strany. Zaútočíme rychle a precizně, tak aby neměli jedinou šanci klást odpor. Brandone, vy se schováte s doktorem Khattámem tady. Do bitvy nijak nezasahujte. V nejhorším se stáhněte na sever. Rozuměli jste?"

,,Ano pane," zaznělo několikahlasně.

,,Dobře, tak se dejte do toho, bando. Ať je to ještě dneska."

Skupina Lawsnové odešla a doktor se s Bobbym Brandonem schovali hlouběji do lesa. George s ostatními mlčky vyčkával. Cítil, jak mu hoří čelo, jak mu silně buší srdce a pumpuje vařící krev žilami. Nebál se následující přestřelky, nebyl nervózní jako Cyrus, který si hryzal nehty, nedělal si starosti jako poručík, který se mračil a vraštil obočí. Těšil se na ni. Naposledy zkontroloval pušku a náboje. Mířidla měl správně nastavená, zásobníky na přístupných místech. Hlavně se uklidni a nehraj si na zatracenýho kovboje, řekl mu jeho vnitřní hlas podrážděně. Hlavní je přežít, rozumíš? George rozuměl. Neměl v úmyslu se nechat zastřelit. Věřil si.

,,Jsme na místě," zachrastil ve vysílačce hlas seržanta. ,,Hlídka odsud není vidět, ani nikdo jiný. Ale dveře kasáren máme na dohled."

,,Přibližte se co nejblíže, a hned jak se objeví, spusťte palbu. Tak panstvo, jdeme na to," zahlásil poručík. Trojice mužů se pomalu vydali kupředu. Tiše a opatrně našlapovali, ale větvičky a listí jim beztak praskalo pod nohama. Hlídkujícího Rusa ale měli neustále v mířidlech, takže kdyby...

Ten se náhle otočil jejich směrem. Nebylo jasné, zda je slyšel či měl nějakou předtuchu. Zda chtěl sáhnout po zbrani nebo se vrátit k lelkování. Okamžitě padl s prostřelenou hlavou. George šel okamžitě do pokleku a vystřelil jako první. Jedna jediná rána se ale tichou krajinou rozlehla jako noční siréna při očekávaném leteckém útoku. Každý v okolí byl varován.

,,Běžte k těm stromům!" křikl Macmillan a ukázal před sebe. Trojice vysprintovala kupředu, aby se co v nejkratší chvíli dostala za poslední překážku, která by je mohla chránit před přibíhajícími Rusy. V několika okamžicích zapadly za stromy na kraji lesa a namířenými zbraněmi obhlížely stanici. Nikoho neviděli, zato slyšeli. Rusové něco křičeli ve své mateřštině, zřejmě zmatené rozkazy. Pak se spustila střelba z druhé strany. Nepřítel se zřejmě dostal na dohled týmu seržanta Lawsnové.

,,Jsou čtyři, dva vyběhli z kasárny, dva střílejí okny," ozvalo se z vysílačky. ,,Potřebovali bychom pomoc, poručíku!"

,,Kasárna je za tímhle skladištěm, oběhneme ho zprava!" rozkázal John Macmillan. ,,Fuery, kryjte nás odsud!" George přikývl a poručík a Parker se rozeběhli volnou plochou k nejbližší budově. Když doběhli, poručík se otočil a gestem pokynul Georgovi, že má běžet za nimi. V bezpečí přiběhl k nim a opatrně se vydali za roh. Palba stále pokračovala, i když se zdálo, že stále s delšími přestávkami. Z trámů postavená kasárna byla před nimi. V oknech žádná skla, jen okenice, které byly nyní naštěstí otevřené. Na pokyn odjistili granáty a naházeli je do budovy. Poplašené výkřiky značily, že si jich nepřítel všiml, ale bylo pro ně již pozdě. Exploze a vržené střepiny udělaly své. Pak nastalo ticho.

Do něj zapraskala vysílačka: ,,Pane, dobrá práce. Zdá se, že jste se postarali o ty uvnitř. Ti co vyběhli, už jsou mrtví."

,,Nějaké ztráty, seržante?" Hlas poručíka byl napjatý.

,,Negativní, pane, nedokázali ani pořádně identifikovat naši polohu."

,,Ok, to by bylo." Poručík si slyšitelně oddechl. ,,Desátníku Brandone, přijďte i s doktorem, seržante vy také. Musím se ohlásit velení."

,,Hej, to bylo, co?" zajásal Cyrus Parker a otočil se na George. ,,Já už od začátku říkal, že těm rudým sviním nakopeme prdel."

George jen přikývl. Jako v mrákotách šel za poručíkem k hlídkové věži. Stále byl napumpovaný adrenalinem. Oči se mu opět zalévaly krví a musel silně potlačit touhu rozeběhnout se. Byla to rychlá akce. Bude chvíli trvat, než dozvuk zcela zmizí. Macmillan poslal Victorii hlídkovat na věž a mezitím se vysílačkou ohlásil na frekvenci Alfa.

,,Tady poručík John Macmillan, hlásíme, že mise byla splněna. Čerpací stanice je v našich rukou."

,,Výborně poručíku, nalezli jste nějaká vozidla?" Samozřejmě, že se jim ozval plukovník Powell. Když George uslyšel jeho hlas, získal pocit, že udělal něco špatně.

,,Bohužel, garáž je zcela prázdná. Potřebujeme další rozkazy, plukovníku."

Na druhé straně bylo chvíli ticho. Ostatní se po sobě nervózně rozhlíželi. ,,Do jedné hodiny bude vaší lokací projíždět Ruský konvoj směrem na západ. Pokuste se ho zmocnit."

John Macmillan stiskl zuby. ,,Plukovníku, je nás příliš málo. Navíc nevíme, zda se při útoku nepřítel neohlásil velení. Do pár minut tu může být trestací výprava."

,,To je riziko, které budete muset podstoupit, pokud se někdy chcete dostat k nám," odsekl hlas plukovníka. ,,Na sever od vás je ruská linie a neprůchodný terén. Na východ jsou nepřátelské zbrojnice a továrny a na západ volná plocha, která je křižována hlídkami. Máte šanci jenom tam a jenom s vozidly."

,,Kde vlastně berete všechny tyhle informace, pane?" otázal se Macmillan nedůvěřivě.

,,Mám zde své průzkumníky. Riskují své životy, abyste se vy i ostatní mohli dostat k nám. Při změně situaci vás budu informovat. Alfa konec."

Všichni na sebe chvíli hleděli. ,,Vážně říkal, že tu Rusové mají továrny? Co tu sakra staví?" otázal se Alexander.

,,Na tom nesejde. Prozkoumejte budovy a okolí. Budeme muset vybudovat obrannou linii a připravit přepadení konvoje," nakázal poručík pevným hlasem.

,,Vy skutečně věříte, že se nám něco takového podaří?" otázal se tichým hlasem doktor Khattám.

,,Nemáme na výběr," řekl John Macmillan přesvědčivým hlasem. ,,Na sever se prostě dostaneme."

Na nohou nebo v bedně, řekl si George sám pro sebe. Nahlas však neřekl nic.


OffLine Chubicka | 2012-12-10 15:40:43
George Fuery společně s poručíkem Johnem Macmillanem utíkali po kopci vzhůru, hlouběji do lesa. Jehličí a suché klacíky jim praskaly pod nohama a často museli obcházet či přeskakovat padlý kmen, kterých tu bylo požehnaně. Často se za sebe ohlíželi, ale své pronásledovatele nespatřili. Nechtěli ovšem nic riskovat. Nakonec doběhli ke skalisku, které jim přehrazovalo cestu, začali ho tedy obcházet zprava, přičemž se dostali k rokli, která sestupovala dolů. Všude okolo byly nevysoké skály, po kterých se jim ale nechtělo šplhat. Zastavili se tedy a snažili se popadnout dech. George svého nového společníka pozorně sledoval. Zatím nebylo moc příležitostí se na něco ptát, ale odpovědi chtěl velice brzy.

,,Ok, myslím, že jsme jim zmizeli," řekl po chvilce John Macmillan. Vypadal jako pravý voják. Hnědé vlasy měl ostříhané na ježky a oči se mu chytře blýskaly. ,,Co se to tu kruci děje? Někdo mi vysílačkou řekl, ať se schovám, ale nic nevysvětlil. Kdo byli ti chlapi, co po nás šli?"

Než se George zmohl na odpověď, seshora se ozval ustrašený hlas: ,,Vy jste Američani?" Oba se podívali nahoru na skalisko a spatřili, jak je z několikametrové výšky pozoruje mladý černovlasý muž, z kterého byla vidět pouze hlava, jež vykukovala přes okraj. ,,Nestřílejte!" vykřikl.

,,Klid, kamaráde, my ti neublížíme," pravil Macmillan uklidňujícím hlasem. ,,Chci jen vědět, co se to tady děje. Jak se jmenuješ?"

,,Desátník Bobby Brandon, pane. Počkejte, slezu za vámi." Voják se postavil, obrátil se k nim zády a začal opatrně šplhat dolů. Všimli si, že oblečení kolem levého ramene má zkrvavené.

,,Hlavně si dej pozor," řekl Macmillan naléhavě a přistoupil ke skále, aby mohl zraněnému pomoci, až bude níže. ,,Co se ti vlastně stalo?"

,,To netuším, pane. Objevil jsem se tu a najednou po mě začali střílet," pravil Bobby Brandon a pomalu a opatrně se sunul dolů. Naštěstí byla skála hodně zjizvená a bylo na ní mnoho záchytů. George si řekl, že ale stejně musel být zaplavený adrenalinem, aby na ní dokázal se zraněnou rukou vyšplhat. Rozhodně ale dopadl mnohem lépe seržant Pecker.

,,Ale kdo, proboha? Já byl taky varován před ozbrojenci, ale vůbec nevím, o koho jde," řekl frustrovaně poručík a pomohl desátníkovi na pevnou zem.

,,Nečekal jsem, až se mi představí, pane. Měl jsem co dělat, abych zůstal naživu. Ztratil jsem svoji výzbroj, a nějaký muž ve vysílačce mi řekl, ať se nehlásím a čekám, že se mi časem ozve. Díkybohu, že jste se objevili." Muž nervózně těkal očima sem i tam, jakoby stále odněkud očekával nějaký útok.

,,Ta rána vypadá ošklivě, naštěstí to ale není moc vážné. Provizorně sis to zavázal dobře, ale potřebuješ odbornou pomoc." řekl Macmillan, když si pořádně prohlédl jeho zranění. ,,Až se dostaneme na Alfu, tak tě tam dají do kupy. Pokud se tam vůbec dostaneme. S neznámým nepřátelským odporem jsem tedy určitě nepočítal."

George usoudil, že je načase, aby se také přidal do konverzace. ,,Ti nepřátelští vojáci jsou Rusové nebo Arabové. Již jsem se s nimi setkal."

John Macmillan a Bobby Brandon se na něj ohromeně otočili. ,,Rusové? Arabové? Co je to za pitomost?" otázal se poručík ohromeně. ,,Jak by se sem mohli dostat?"

George, který ani sám nevěděl, jak se sem dostal, se rozhodl, že půjde s pravdou ven. ,,Poručíku, než bude tahle konverzace pokračovat dál, musíte něco vědět. Jsem bývalý voják, nyní civilista. Do toho stroje, který mě sem pravděpodobně přenesl, jsem vlezl víceméně omylem." Macmillan zúžil oči a podezřívavě na něj zahleděl. George tedy velmi stručně vyložil vše, co doteď zažil. ,,Proto, mohl byste mi, prosím, říct, o co se tu, sakra, jedná? Kde to vůbec jsem?" řekl na konci a máchl rukama.

John Macmillan chvíli mlčel. Bobby Brandon se střídavě díval na oba Američany, ale také nic neřekl. Poručík po chvíli promluvil: ,,Tohle je nečekané. A skutečně vážné. Arabský přepad naší základny ale nevysvětluje ty Rusy. Leda by to byli oni, kdo pozabíjel Araby a pak vstoupili do EONu jako třetí. Ale řekl jste, že tam ležely pouze arabské mrtvoly. Tuhle zprávu musíme předat velení, ono už z toho něco usoudí. Zatracená práce, takže se tu pohybují nepřátelské síly? No to je teda skvělý!" Zahlédl Georgův tázavý pohled a povzdychl si. ,,Fajn, hádám, že si zasloužíte vědět, o co se tu jedná, ale nebude to pro vás ani trochu příjemná informace. Však vy jste mě také nepotěšil."

,,Cokoliv je lepší než nevědět vůbec nic. O co tady jde, poručíku?" otázal se George a přehodil si pušku přes rameno.

,,Fajn, ale bude to velmi narychlo. Pak se odsud musíme hnout. Já také nevím vše, jsem voják, poslouchám rozkazy a technické stránky věci nechávám na vědcích, ale dobře." Macmillan se zhluboka nadechl. ,,Jste v minulosti. Přesně řečeno, dva miliony let v minulosti, v pravěku. Ta kopule, do jaké jste vlezl, je stroj času. A ne, tohle není vtip. Než se však stačíte zeptat, nedá se nijak vrátit. Tenhle vlak jede jen jedním směrem. Budete se s tím muset nějak srovnat."

Georgovi se zatmělo před očima. Teda, když jsem říkal, že jsi to posral, jak nejvíce jsi mohl, ani mě nenapadlo, že jsi to zkurvil do takový výše, pravil jeho vnitřní hlas překvapeně. George ho ignoroval. Dva miliony let v minulosti bez možnosti návratu! Cítil, jak mu slábnou kolena a měl co dělat, aby se nesvezl na zem. Začal opět vidět rudě. Ale ne vzteky. Jeho tvář možná dostávala bílý odstín, ale zcela jasně spatřil, že tváře Macmillana a Brandona mají jemný nachový odstín. ,,Proč proboha?" zachroptěl. ,,Proč byste sem vůbec chodili?"

Poručík na něj hleděl, jako by moc nevěděl, co dělat. Bylo v tom trochu soucitu. ,,Na Sibiři byl nalezen nový nerost nazvaný siberit, jehož původ i složení je pro nás záhadou. Nerozumím mu z vědeckého hlediska, ale vím, že z něj jde vyprodukovat obrovské množství energie. Kdokoliv ho získá, má vlastně energii zadarmo. Nemusím vám říkat, jaké výhody z toho plynou. Mimo jiné, tyhle krystaly navíc slouží jako jediné palivo pro stroj času, kterému říkáme EON. Naše vláda odmítá nechat Rusku tuto možnost se vyšplhat na úplný vrchol. Proto jsme sem byli vysláni, do pravěké Sibiře, abychom vytěžili zásoby siberitu a umístili ho na Aljašku, neboť v této době jsou tato území stále propojená pevninou."

,,Aby o dva miliony let později byly ložiska tohoto siberitu na území Spojených států amerických," řekl ztěžka George, který i v tomto šoku dokázal stále logicky uvažovat. ,,Mazané, i když špinavé. Smysl to dává, ale mám velké problémy tomu uvěřit. A vyrovnat se s tím."

,,To se vám nedivím," zamumlal Bobby Brandon. ,,Bylo těžké sem vůbec vstoupit vědomě. Ale velké starosti mi dělá to, že tu máme nepřátele. A jak se o naší misi vůbec dozvěděli."

,,Pochopil bych, jaký zájem tu mají Rusáci, jasně že nás chtějí zastavit. Ale co tu probůh chtějí Arabové? Jste si jistý, že to byli oni?"

,,Snědá pleť, turbany a šátky kolem hlavy, staré kalašnikovky v rukou a křičí v arabském jazyce? No Korejci to určitě nebudou," pravil George trošku nakvašeně. Měl malinko problémy v tuhle chvíli zvládat emoce. ,,Co ale teď? Co mám teď já dělat?!"

,,Teď půjdeme dál. Nemáte na výběr, Georgi. Z téhle doby se již bohužel nedostanete. Mrzí mě, co se vám stalo, ale upřímně řečeno, můžete si za to sám. Co vás to napadlo lézt do EONu a mačkat transportační tlačítko?" George mlčel. Ten zvláštní pocit, který měl v té základně, popsal jen zběžně a ani ho sám nechápal. ,,Držte se nás, ti další vás pravděpodobně budou chtít zabít," pokračoval poručík. ,,Navíc, říkal jste, že jste bývalý voják, hodit se nám určitě budete. Pokud tu tedy nechcete zůstat na vlastní pěst."

,,Ne, to skutečně nechci," řekl tiše George.

,,Ok, v tom případě..." řekl poručík, ale náhle zapípala vysílačka. Macmillan ji vzal a všichni tři uslyšeli autoritativní hlas, trochu rušený šumem.

,,Poslouchejte, v té oblasti jste celkem tři. Zformujte skupinu a postupujte na severovýchod, opakuji, na severovýchod. Pokusíme se vás odtamtud dostat."

,,Potřebuji více informací. Kdo jste? Kde je přesně nepřítel? A jak jste daleko?" řekl netrpělivě Macmillan.

,,Jsem plukovník Powell a až se dostaneš na Alfu, budeš mít průser vojáku!" řekl nesympatický hlas z vysílačky. ,,Řekl jsem ti, že nemáš používat rádio, nepřítel chytá náš signál. Ještě chvíli to zkoušej a je po tobě!" Pak se odmlčel. Macmillan vysílačku vypnul.

,,Oni chytají náš signál? To je velmi vážné, musíme se odsud hnout!" řekl rychle desátník a rozhlížel se, jako by očekával, že se každou chvíli na ně přiřítí celá Ruská armáda.

,,Plně souhlasím, tak už jsme všichni tři, takže můžeme vyrazit," řekl poručík a vytáhl kompas.

,,Ale já se vysílačkou vůbec nehlásil, v okolí tu tedy musí být ještě někdo další," pravil George.

,,Pravda," připustil Macmillan, ,,ale nemáme žádné prostředky tady po někom pátrat. Zejména, když je kolem nás nepřátelská přesila. Můžeme jen doufat, že se plukovník ozval tomu třetímu a řekl mu, kterým směrem jdeme. S trochou štěstí na něj narazíme. Vysílačku teď používat nebudu."

Všichni tři se vydali opět na sever podél skály a jen co jim to dovolila, zamířili na severovýchod. Postupovali opatrně, často naslouchali a zbraně měli v pohotovosti. Jelikož Bobby Brandon přišel o své zbraně, Macmillan mu dal svoji záložní pistoli. V nejhorším případě s ní může střílet jednou rukou. Po chvíli les skončil a došli na k malé planině, široké asi 100 metrů. Za ní byl další lesík, tentokrát řidší, který porůstal nízký skalnatý kopec. Kousek před nimi byla vyježděná cesta. Což značilo vozidla. Zda nějaká byla v okolí či ne, to se nedalo nijak říct.

,,Nechtěl bych tu potkat ruský džíp," řekl desátník zoufale.

,,Ale musíme to přejít, pokud si chceme udržet směr," řekl George, který se podíval doleva i doprava. ,,Jinudy jít nemůžeme. Poručíku?"

,,Rychle to přejdeme," rozhodl Macmillan. ,,Tráva je dost vysoká, aby nás v případě nouze dokázala skrýt. Dobře se rozhlížejte." Vykročil dopředu a jeho společníci hned za ním. Šli rychlou chůzí, ale naštěstí celou dobu nerušeně. Rychle přeběhli cestu a dál pokračovali vysokou travou. Když už byli téměř u lesa, zaslechly od cesty vzdálený zvuk motoru. ,,Vpřed pod stromy!" zavelel John Macmillan a nepočetná skupinka se rozeběhla kupředu. Ukryli se za vysoké kmeny a pozorovali pruh volné krajiny, kterou právě překročili. Spatřili, jak po ní přejíždí džíp s kulometem na pevné lafetě. Všichni ho poznali. Byl to ruský UAZ. Čekali, dokud jim nezmizí z dohledu.

,,No teda, to bylo pěkně těsné," řekl George a pořádně si oddechl. Přišlo mu, že zadržoval dech až příliš dlouho. ,,Doufám, že tu na nás nečeká příliš mnoho dalších překvapení." Bylo to trochu ironické, protože on sám už zažil své největší překvapení. Nedokázal se vyrovnat s fakty, které mu poručík řekl, takže je prozatím zastrčil hluboko do své mysli, že se s nimi poradí, až bude někde v relativním bezpečí. Teď nabyl čas ani prostor pro nějaké deprese a hysterie. Stroj času. Nemožné. Něco takového přece nemůže existovat. Celé je to směšné. Zatím vše ale nasvědčovalo tomu, že to je pravda.

Pokračovali dál. Lesík byl bezútěšný a vyschlý, všude spadané kmeny a větve, úplně džungle. Kdokoliv se tu mohl skrývat, a pokud tomu tak bylo, nijak by to nemohli překvapit. Mohli maximálně doufat, že jejich palba bude účinnější.

Po nějaké době je zarazil hlas v angličtině: ,,Hej stát!" zarazili se a namířili zbraněmi na průvodce hlasu. Byl to voják oblečený v americké uniformě, který vyšel zpod stromů kousek od jejich pozice, mával rukama a držel zbraň pravou rukou nad hlavou. Měl rudé krátké vlasy s tak intenzivní červení, že to vypadalo, jako by jeho hlava byla v jednom ohni. ,,Jsem s vámi! Kdo jste?"

,,Poručík John Macmillan," představil se jejich velitel a sklonil zbraň. ,,Kdo jsi, vojáku?"

,,Cyrus Parker, pane," řekl vojín otráveně. ,,Ti parchanti nás v tom nechali, co? Prej postupujte na severovýchod. Jak ho asi tak mám najít?" Dokázal celkem zdárně napodobit Powellův hlas. George okamžitě věděl, o jakého vojáka jde. Sice neznal přímo tohohle, ale každý jednotka má alespoň jednoho takového a všichni jsou stejní.

,,Poručík má kompas," řekl desátník a pohledem hodnotil nově příchozího.

,,Je to jediná informace, jakou máme, tak se jí držme," řekl Macmillan.

,,O co tady vůbec jde, pane? Kdo po nás jde?" otázal se rudovlasý voják, který mezitím došel k nim.

,,Máme tu v blízkosti Rusy a možná taky Araby. Zřejmě na naše lidi střílejí, jen co je zahlédnou."

,,No to je fakt prdel," zakoulel očima Parker a odplivl si. ,,Ale moje babička vždy říkala: Kam čert nemůže, tam nastrčí bolševika. A hádám, že Arabáče hned na něj. Co teď?"

,,Postupovat stále stejným směrem," řekl poručík a opět vytáhl kompas. ,,Cestou se vyhýbat všemu, co připomíná nepřítele. Doufám, že se nám časem zase brzy ozve velení."

A skutečně, po nějaké době, se ozvala vysílačka, ze které se ozval neznámý hlas: ,,Teď postupujte přímo na sever, posíláme vám naproti pomocný oddíl."

,,No výborně," oddechl si Bobby Brandon. ,,Za chvíli budeme v bezpečí."

,,Já nevím, ta angličtina mi zněla trochu huhňavá. A proč se nám neozval plukovník?" dovolil si zapochybovat George.

V tu chvíli se vysílačka ozvala znovu, tentokrát hlasem plukovníka Powella: ,,Neposlouchejte je, je to past, postupujte severovýchodně, opakuji, severovýchodně!"

Cyrus Parker zíral a opět si odplivl: ,,Co to má, kurva, znamenat? Komu máme věřit?"

,,Budeme věřit Powellovi," rozhodl poručík. ,,Snažil se nás už několikrát varovat a řekl, kudy jít. A pokud nepřítel skutečně chytá náš signál, na severu může být skutečně nějaká past.?

,,Navíc, nepřítel by zřejmě nepoužíval tak otravného a arogantního hlasu," vyjádřil Cyrus Georgovi myšlenky. ,,Tak veďte cestu, pane."

Pokračovali tedy dál původním směrem. Byli teď čtyři a cítili se tak trošku jistí v kramflících. Pokud by se přeci jen dostali do nějaké přestřelky, mohli by v ní zvítězit. A po chvíli k tomu měli příležitost. Brzy dorazili na kraj lesa, který končil u několika skal, které jim bránily v rozhledu. Nevěděli, co se za nimi přesně nalézá, ale obcházet to nechtěli. Když dorazili k prvnímu skalisku, zaslechli na druhé straně kroky. Blížily se jejich směrem. Dva ruské hlasy - jeden mužský, jeden ženský. Pohlédli na sebe. Nebylo kam utéct, nebylo kde se schovat. Brzy ruská hlídka skalisko obejde a spatří je. Macmillan se rozhodl, že přejde do ofenzívy a nedá jim možnost se vzpamatovat. ,,Na nic není čas, hoši, do nich!" řekl tiše, ale rázně. ,,Desátníku, zůstaňte tady a kryjte se. Parkere, my je překvapíme zepředu. Georgi, vy je obejděte zezadu, ale dejte si pozor, zda tam není nikdo jiný. Snad to bude jen dvoučlenná patrola."

,,Nakopem jim prdel!" odtušil Parker se stopami nadšení v hlase. Ostatní se rozmístili. George začal obcházet skálu z druhé strany a pečlivě se rozhlížel po okolí. Nic ale neprozrazovalo přítomnost nikoho jiného. Bylo slyšet kroky a hlasy pouze těch dvou vojáků. Dostali se mu do výhledu přesně ve chvíli, kdy jeho spolubojovníci spustili palbu. Sám rychle zamířil a prostřelil hlavu ženě, která se chápala po zbrani. Muž byl v tu chvíli již za zemi. Neměli ani šanci zareagovat. Rozhlédl se, ale nespatřil nikoho, kdo by reagoval na tuto střelbu. Pospíšil tedy za svými druhy. Stáli již nad těly Rusů.

,,To byla rychlá akce. Perfektní!" zajásal Cyrus Parker.

,,Musíme ale odsud a fofrem. Někdo to mohl slyšet," řekl poručík, s čímž ostatní souhlasili. Pokračovali dál mezi skalisky. Doufali, že se už brzy dostanou ke svým. Prodírat se nepřátelským územím bylo o nervy i o život. Prozatím všichni zůstali naživu. To bylo hlavní.


OffLine Chubicka | 2012-02-29 13:04:01
Tma padala rychle. Rychleji než by se člověku v postavení George líbilo. A George byl člověk, který si rád nahlas opakoval věci, které jsou právě aktuální. Bohužel to často byly poměrně negativní věci, které jen umocňovaly pocit marnosti. Na tom teď nesešlo. Dělal jen to, co byl naučený dělat. Alespoň mu to zjednodušilo přemýšlení a dedukci.

,,Dobře tedy," pravil George a začal odpočítávat na prstech. ,,Nevím, kde jsem. Nevím, kam jdu. Nevím, s kým tu jsem. Nevím, co mě čeká, ani jestli přežiju tuhle noc. To jsou dohromady celkem čtyři nevím." Zastavil se a propadl chmurám. Aby si trošku dodal optimismu, rozhodl se, že probere, co vlastně ví. Pak si uvědomil, že to co ví, ho optimismem moc zahrnout nemůže. Jsou tu jak Rusové, tak Arabové, a pravděpodobně ho zastřelí, jen co ho uvidí. Proč vlastně? to neměl jediné ponětí.

Měl jít za tou šílenou holkou. Ano, byla duševně nestabilní, ano byla dost velká možnost, že by ho nakonec zastřelila, ale člověk ve svém životě nemůže chtít vše. Alespoň by se někam dostal. Takhle pouze kráčí vysokou travou po planině, které vede do nikam. V dálce viděl jen zalesněné kopce, ale ani živáčka nebo jedinou stopu po civilizaci. Slunce bylo již téměř za obzorem a obloha byla zbarvená do ruda. Mraky měly temný nachový odstín a vypadaly zlověstně. Celkově atmosféra tohoto místa působila velmi nepříjemně. A čím déle kráčel, tím to bylo horší. Slunce sice již zapadlo, ale nebe rudlo stále více a více.

George se zastavil a podíval se nahoru. Ta barva ho znepokojovala. I měsíc byl narudlý. Naštěstí osvětloval okolí dost na to, aby stále mohl jít dál, aniž by se musel obávat, že zakopne nebo někam spadne a zlomí si nohu. Nevěděl, co má dělat. Nechtělo se mu pochodovat zcela neznámou krajinou o samotě, ale ani se mu nechtělo zde přespávat. Kór když tu jsou velmi pravděpodobně nepřátelské síly. Trochu přidal do kroku. Někde přeci musí najít známky lidského osídlení.

Nebylo by moudřejší tu přenocovat a pokračovat v hledání zítra? Jeho vnitřní hlas se opět ozval. George se zarazil a přemýšlel o tom. Pár věcí si ještě pamatuješ, víš, že není moudré se vydávat naslepo do nepřátelského území.

Než se dostal s myšlenkami dále, byl přerušen dutým výbuchem, který se rozlehl všude kolem. George zcela instinktivně šel k zemi. Přestal dýchat a pozorně naslouchal. To neznělo jako granát nebo tanková střela. Neznělo to jako nic, co znal. Vůbec nevěděl, kam to zařadit. Po nějaké chvíli uslyšel šelest, jako když se něco prodírá travou. Bylo to nedaleko. Nějaké cvaknutí. Pak ruský hlas. Jakýsi muž začal urychleně hovořit, pravděpodobně do vysílačky, neboť byl slyšet tichý šum. Zněl zmateně a trochu vyděšeně. Zřejmě mu nikdo neodpovídal. Ruský hlas zopakoval nějaké slovo asi pětkrát a pak připojil něco drsného, zřejmě jadrnou nadávku.

George dál ležel a ani nedutal. Z toho, co mu řekla Anastazia bylo zřejmé, že každý Rus, který se zde vyskytuje, by z George nejraději udělal řešeto. Ale jak se sem ten člověk dostal?! Mělo to něco společného s tím zvláštním dunivým zvukem? O co tady k čertu jde? Ale tohle je jen tvoje vina, Georgi. Máš jen jedinou možnost. Zastřel toho Rusa, než tě náhodou objeví. To se Georgovi ale ani trochu nechtělo. Nemohl jen tak vstát a chladnokrevně toho muže popravit. S tímhle bojem nemá pranic společného a ani o něm vůbec nic neví. Pokud tu je vůbec nějaký boj. V tuhle chvíli bylo možné vše. Ovšem taky by z něj mohl dostat nějaké informace, kdyby ho zajal. Ale to bylo příliš riskantní. Zatímco George přemýšlel, šustění trávy naznačovalo, že muž odchází směrem od něj. Oddechl si.

Náhle znovu. A opět. Tři dunivé exploze po sobě, všechny stejné, jako ta první. Všechny v blízkém okolí. Tohle je na zcvoknutí. Vstaň a začni něco dělat! George ignoroval svůj vnitřní hlas, který začal působit nerozumně a stále zůstával nepohnutý a naslouchal. A srdce mu radostí poskočilo. ,,Alfo, tady seržant Pecker, slyšíte mě? Opakuji, volám základnu Alfa." To byl americký hlas. A nebyl příliš daleko. George opatrně vykoukl z vysoké trávy a snažil se rozpoznat, odkud hlas přesně vychází. Zdálo se mu, že vidí nějakou temnou siluetu. Opatrně se vydal za ní. Jen co učinil pár kroků, opět lehl k zemi. Ticho noční divočiny bylo totiž narušeno agresivním štěkotem útočné pušky. ,,Alfo, někdo po mě střílí, co se to, sakra, děje?!" vykřikl Američan a v hlase mu byl slyšet překvapený strach. Tak dělej, pomoz mu! zavelel vnitřní hlas a tentokrát George uposlechl. Počkal si na další dávku a spatřil záblesk pušky. Vsadil by své boty, že půjde o Rusa, kterého před chvílí zaslechl. Odhadl vzdálenost na 20 metrů, pečlivě se nadechl, zamířil a vyčkával. Ve chvíli, kdy se záblesk objevil znovu, vystřelil krátkou dávku. Potom tři další do místa, kam mohlo tělo padnout. Poté okamžitě zalehl, odkulil se tři metry napravo a opět vykoukl, připraven střílet. Nic. Neozval se žádný zvuk, žádný pohyb. Vystřelil další krátkou dávku. Nic, žádná reakce. Opatrně se tedy vydal k místu, kdy byl nepřítel. Nalezl ho mrtvého, s prostřelenou hrudí. Byl to mladý kluk s pískově žlutými vlasy. George si myslel, že ho to zarmoutí, ale nestalo se tak. Krev vojáka mu opět začala pumpovat žilami. Odvrátil se a zavolal: ,,Hej, seržante Peckere, jste v pořádku?" Žádná odpověď. ,,No to si snad děláte prdel. První Američan, na kterýho tu narazím, a on je snad mrtvej." Začal prohledávat okolí, ve kterém vojáka viděl a skutečně ho nalezl. Byl mrtvý. George smutně poklekl a zavřel mu oči. S tělem nemohl nic dělat, ale vzal jeho psí známky. Všiml si vysílačky a rychle ji sebral, doufaje, že stále bude nastavená frekvence na onu základnu Alfu. Když ji však zapnul, ozval se pouze rádiový šum. Dostal vztek. Všechno šlo proti němu. S vysílačkou by si mohl klidně hrát celou noc a nemusel by se dostat nikam. Vzal ji ale s sebou. Prohledal mrtvého a rozhodl se, že si vezme jeho M4 namísto kalašnikovky, kterou měl doteď. S americkou zbraní se přeci jen cítil lépe. Vzal zavděk ještě několika granáty a pistolí M9. Při nahlédnutí do jeho batohu ho vyměnil za svůj. Měl tam zřejmě vše, co voják potřebuje pro přežití v divočině. Nově vybavený a ozbrojený se vydal dál na sever. Nejprve ale pořádně obhlédl okolí a našel dvě velké bedny, podobné té, kterou našel u skaliska, kde potkal Anastazii. Čtyři dunivé zvuky, dva lidé a dvě velké bedny. Začal pomalu chápat, co to asi znamená. Jen ještě nevěděl proč a hlavně JAK.

Mlčky pokračoval ještě tři hodiny severním směrem. Sice rudé světlo již pominulo a tma byla pořádná, ale hvězdy i měsíc svítily natolik, že mohl relativně dobře pokračovat, pokud se vyhnul lesům. Narazil na jedno velké jezero, které obešel zprava a několik nevysokých skalisek, ze kterých se snažil rozhlížet po okolí, ale ani jednou nespatřil žádnou známku lidské přítomnosti. Nakonec, když už únavou klopýtal, rozhodl se, že to riskne a bude se muset někde vyspat. Z bagančete vytáhl celtu, z které za pomoci několika ocelových tyčí postavil nevysoký stan, jehož vršek splýval s úrovní okolní trávy. Pak vlezl dovnitř a poté, co snědl chléb, který nalezl u vojáka, zabalil se do spacáku a usnul.

Spal poměrně nerušeně celou noc, a když se probudil, zrovna svítalo. Okamžitě vylezl ze svého provizorního stanu a s připravenou zbraní se rozhlédl. Nic podezřelého však nespatřil. Uklidnilo ho, že přežil tuhle noc, ale se znepokojením pomyslel na to, jak dlouho to takhle může pokračovat. Ani neví, zda jde správným směrem. Jak už si jednou zvolíš směr, pokračuj v něm. Je zbytečné a únavné pobíhat sem a tam.

Po krátké chvíli byl opět na cestě. Včerejší večer a noc byla poměrně adrenalinová, ale teď začal opět propadat melancholii. Stále neví kde je a co se mu stalo. A šance, že ho někdo zastřelí předtím, než to zjistí, se mu zdála příliš velká na to, aby mohl být v klidu. Slunce pomalu vycházelo nad obzor a George si povšiml, že má opětovně zvláštně narudlou barvu. Co se to děje s tou červenou? Proč ji náhle vidí tak jasně? Zavrtěl hlavou a nemyslel na to. Slunce brzy začalo zářit svoji obvyklou žlutí a osvětlovalo divočinu, která ovšem stále vypadala nehostinně.

Pochodoval asi hodinu, když náhle narazil na první známky lidí po dlouhé době. Vyšlapanou trávu. Byla několikrát udupaná, proto usoudil, že tohle bude zřejmě pravidelná stezka. Nedokázal ovšem poznat, kdy tu někdo prošel, nebo kolikrát. Ale jako známka lidí to stačilo. Důležité teď byla otázka, o koho tu jde. Američané? Rusové? Arabové? Nebo ještě někdo jiný? Kdyby tak věděl, kde je...

Cestička vedla z východu, ale po chvíli zahýbala na sever nalevo od lesa, který byl na nevysokém kopci. Tolik chtěl narazit na nějaké lidi, ale přesto nemohl nic riskovat. Vydal se proto mezi stromy, ale tak, aby měl celou dobu cestičku na očích. Snažil se jít tiše a pečlivě naslouchal, ale po lidech ani známka. Šel takhle sotva deset minut, když se náhle ozvala další dutá exploze. Opět, někde blízko, ale zvuk jakoby šel ze všech stran najednou. George ztuhl. ,,Takže se tu zřejmě ještě něco objevilo," zašeptal si sám pro sebe. ,,Člověk nebo bedna? Prosím, ať je to někdo, kdo mě nezastřelí a dá mi nějaké odpovědi." Pokračoval dál a otevřel se mu pohled do mělkého údolí, neboť cestička nyní vedla dolů z kopce. A tam na menším pahorku na kraji lesa stál voják, který shlížel dolů a něco říkal do vysílačky. Byl příliš daleko na to, aby George rozuměl co, ale stačil mu jediný pohled na mužovu uniformu. Byl to Američan. Postával jen chvíli, ale pak zřejmě něco spatřil, protože trhl hlavou a vyrazil přímo pod stromy směrem, kde stál George. Ten jen čekal, až bude spatřen, raději ho nechtěl překvapit. Voják utíkal poměrně rychle a ohlížel se za sebou, ale George nikoho jiného nespatřil.

,,Hej!" vykřikl, když viděl, že voják by zaběhnul hlouběji do lesa na východ, aniž by si George všimnul. "Tady!" Muž se zastavil, namířil na něj zbraní, ale když si ho prohlédl, přiběhl k němu. ,,Jste Američan, že? Můžete mi říct, co se to tady sakra děje?"

Voják se zastavil kousek od něj a opět se ohlédl. Pak se podíval přímo na George. ,,Nemám ponětí, o co tu jde, ale vypadá to, že tu budeme mít problémy. Kdo jste, vojáku?" Měl briskní přátelský hlas, autoritativní, ale ne arogantní. Georgovi byl hned sympatický.

,,Jmenuji si George Fuery. Kdo jste vy?"

,,Poručík John Macmillan. Myslím, že bychom se měli hnout. Prý mi jsou v patách nějací ozbrojenci."

George přikývl a následoval poručíka do dál lesa, protože na úbočí kopce se právě objevily nějaké postavy. Na vysvětlování bude určitě dost času později. Teď bylo hlavní přežít.


OffLine Chubicka | 2012-02-20 16:53:59
Záblesk zeleného pekla byl tak silný, že George musel zavřít oči, aby mu je to nespálilo. Tělem mu procházela energie, vibrovala mu končetinami, pociťoval jemný třas v prstech. Cítil, jak se vznáší v místě nulové gravitace, a zároveň se strašlivou rychlostí řítí kupředu. Poté zelené světlo pohaslo, on oči opět otevřel a zíral do nekonečné tmy. Mysl měl úplně prázdnou kromě strachu. Byl vyděšený jako nikdy v životě. Zmateně a zběsile se rozhlížel po svém okolí. Nemohl ze sebe setřást pocit, že ať už se nachází kdekoliv, je sledován. Cítil něco jako dotyk ve své mysli. Zvědavost, možná otázku. To pak bylo násilně odtrženo. Zaslechl velmi vzdálené dunění, které pomalu přibývalo na intenzitě. Pak v té temnotě před sebou spařil dva zelené záblesky, které jakoby ho upřeně pozorovaly. Postupně se přibližovaly společně s duněním. George skoro zešílel děsem. Otevřel pusu, aby vykřikl, ale ven se nevydral ani hlásek. Záblesky zamžikaly, zmizely a on cítil, jak mu nohy náhle narazily na pevnou zem. Tma zmizela a místo toho se objevila zelená krajina za denního světla. Georgovi se podlomily stále se třesoucí nohy a on se svezl na kolena.

Měl pocit, že byl ve snu, nějakém šíleném zvráceném snu, protože tohle přeci nemůže být realita. Předivo skutečnosti nemohlo být takhle násilně narušeno. Tohle přece vidí schizofrenní člověk, který je na tripu. Stále se klepal, hlava sklopená a oči otevřené, zíraje dolů. Byl obklopen trávou (to bylo povzbuzující), která mu sahala až k hlavě (to už tolik ne). Rozhodl se to risknout, pomalu a opatrně se postavil a rozhlédl se. Spatřil krajinu, která se jen málo podobala té, kterou před chvíli opustil. Velké a tlusté stonky trávy byly nepřirozeně vysoké, a kolem spatřil mnoho pokroucených borovic, které se příliš nepodobaly stromům, které znal z Aljašky.

Zase jsi to posral, Georgi. Posral jsi to, jak nejvíce jsi mohl, řekl mu jeho vlastní hlas v mysli. ,,Jo, myslím, že jsem to příliš nezvládl," řekl si nahlas.

Vůbec nechápal, co to do něj v té základně vjelo. Bylo to sice jen pár minut, ale události si vybavoval velice vágně, jako by se snažil vzpomenout na sen, který začal pomalu vybledávat. Jedno věděl jistě, ať už za tím stálo cokoliv, do té pitomé kopule vlezl sám, a také sám zmáčkl to tlačítko. Teď je tady, jenže... kde to je?

Neviděl nic, než trávu a stromy. Slunce stálo vysoko na obloze, ale stále ještě bylo před polednem. Nebo již bylo po poledni? Vytáhl kompas, který mu neomylně určil sever. Opět se podíval na slunce. Takže je odpoledne. Kdoví kolik hodin strávil při tomhle přenosu. Nepochyboval o tom, že to zařízení byl nějaký šílený moderní vynález americké armády, zřejmě teleportér. Ta základna byla něco jako testovací lokace, Arabové ji přepadl, aby vynález ukradli, ale něco je zadrželo a... ,,To je ale blbost. Nic z toho nedává smysl!" odplivl se George. Než mohl opět navázat na své myšlenkové pochody, vyrušil ho krátký skřek z dálky. Nezněl lidsky. Nezněl jako nic, co kdy v životě slyšel. Pevně sevřel svoji zbraň. Ne, ani omylem se necítil bezpečně. A taky, co se sakra stalo s Archerem? V tuhle chvíli se nedalo říct, kde je, ale nebyl nikde poblíž. To by se již ukázal. Pokud zůstal tam, kde byli předtím, tak jistě dorazí domů. ,,Teď abych se tam dostal i já."

Mohl se rozhlížet, jak chtěl, nic z okolí mu nedávalo žádnou indicii, kde by mohl být, nebo kam by měl jít. Byl ztracen ve všech významech tohoto slova. Poté pokrčil rameny a vydal se na sever. Kalašnikov, který vzal mrtvému ozbrojenci měl v pohotovosti, kráčel pomalým krokem a stále špicoval uši. Několikrát sice zahlédl nějaký pohyb travou daleko od něj, ale nemohl vůbec poznat, o co se jednalo. Zřejmě o nějaké zvíře, ale přísahat na to nemohl, a v téhle situaci ani nechtěl. Po chvíli došel k malému jezírku, které bylo z poloviny obklopené nízkým skaliskem. George vylezl na vrcholek skály, která se tyčila asi jen nějakých pět metrů nad zemí, a rozhlédl se dokola. Viděl jen stromy a lesy a trávu. ,,To je skvělý," ucedil a unaveně se posadil. ,,Teď abych..." náhle se zarazil. Pod skaliskem si všiml nějaké dřevěné bedny. Oči se mu trochu zúžily chvilkovou nedůvěrou, ale poté seběhl dolů. Na vrcholu bedny byl bílou barvou hrubě natřen americký orel a pod ním byl nápis: ,,Pásové vozidlo - 13B" Pozdvihl obočí a nadzvedl víko. Vevnitř spatřil spoustu kovových součástech, které mu nyní byly naprosto neužitečné. Opět bednu zavřel a chvíli na ni zíral. ,,Dobře, tohle je divný. Co to má bejt? To tady někdo nechal na potom, nebo to sem bylo posláno, jako já?" Podíval se okolo, jako by napůl čekal, že se ze vzduchu vyloupne další bedna. ,,Sice mi to k ničemu není, ale hádám, že si to někdo půjde vyzvednout. To tu můžu rovnou počkat a ušetřit si zbytečné pátrání."

Jak řekl, tak udělal. Shodil batoh na zem, a posadil se na menší výstupek na skále, aby mohl včas zpozorovat, kdyby se někdo blížil. Zalovil ve své brašně a vytáhl obložený sendvič, do kterého se hladově zakousl. Když ho zbaštil, pořádně ho spláchl plechovkou piva. Poté si jen natáhl nohy a tupě zíral všude kolem. Nic jiného taky moc dělat nemohl. Nechtěl se naslepo vydat do divočiny, když nalezl jediné vodítko, které ho může dovést do civilizace. Pokud ho dovede. Nikde neměl napsáno, že sem skutečně někdo dorazí, ale Georgovi to připadalo jako přijatelné řešení. Navíc může kdykoliv odejít na průzkum. Jediný problém budou potraviny. George si toho příliš na cestu nevzal, protože očekával, že do tmy bude doma. V nejhorším by tu mohl něco ulovit. Zapeklitá situace!

Aby si ukrátil volnou chvíli, George ze země sebral kus spadlé větve a nožem ji začal vyřezávat. Původně to měl být panáček, ale po hodině už to bylo nevzhledné cosi a George to vzteky odmrštil do trávy. Pak už nic nedělal, zatímco čas plynul? a plynul. Kromě občasných vzdálených zvířecích zvuků (alespoň George doufal, že to jsou zvířata) byl slyšet pouze vítr, který pomalu vál skrze trávu a listoví, a čeřil hladinu jezírka.

George náhle ucítil, jak mu padla hlava na tvrdou skálu. Otevřel oči a zamžoural do oblohy. To skutečně usnul? Ani si nepamatoval, že zavřel oči. Slunce procestovalo hezký kus oblohy, ale pořád nebylo příliš pozdě. Chtěl vstát, když tu se zarazil. Věděl, co ho probralo. Zaslechl našlapování, které nebylo daleko. Bylo na druhé straně skaliska, těsně na prahu slyšitelnosti. Vzal zbraň a vylezl na skálu.

Asi dvacet metrů východním směrem šla postava, která se zastavila, jakmile spatřila George. Byla to mladá žena, měla nakrátko ostříhané černé vlasy a byla oblečená do uniformy ruského vojáka. O tom nemohl být pochyb. George si nebyl jistý, co má říct, ale začal z toho všeho mít velmi špatný pocit. Viděl, že žena si prohlíží jeho oblečení a zbraň, a její obličej prozrazoval, že neví, kam si ho má zařadit. Poté rusky řekla nějakou krátkou otázku. ,,Ehm, umíte anglicky, slečno?" zeptal se George, ale už v půlce věty věděl, že bude trpce litovat. Vojanda strhla z ramene zbraň, ve které George rozpoznal ruský kvér AN-94 a namířila ho jeho směrem. George již na nic nečekal, napůl seskočil, napůl spadl ze skaliska dozadu. Ošklivě si natloukl koleno a narazil žebra. Bolestivě zasyčel. ,,Snad jsem toho neřekl tak moc, slečno!" zavolal přes skálu, ale odpovědí mu byly pouze ruské nadávky. Vojenské instinkty se opět probudily. Věděl, že pokud tu bude jen tak sedět, smrt si ho najde rychleji, než by mu bylo milé. Než však stihl cokoliv udělat, koutkem oka zpozoroval, že mu přes skalisko něco letí. Chtěl zanadávat, ale nestihl ani to. Záblesk a hluk ho oslepily a ohlušily. Chvíli se bezbranně válel po zemi, svíjel se v bezmocnosti, ale když se pokusil poslepu postavit, tupý úder do čela ho opět poslal dolů. Vypadalo to na konec.

Žádná kulka do hlavy ovšem nepřišla. Když se mu navrátil zrak, spatřil, že nad ním žena stojí a míří na něj zbraní. George zamžoural a poté si neznatelně povzdechl. Sice žil, ale jeho situace se nijak příliš nezlepšila. Vlastně se o dost zhoršila. Stále nevěděl, kde je a nyní byl zajatcem nějaké Rusky. Opatrně ženě ukázal dlaně, že nemá nic nekalého v úmyslu. Ta jen něco zavrčela a zkousla si spodní ret. Teď při bližším pohledu si George uvědomil, že to je vlastně mladá dívka, mnohem mladší než on, jistě jí není ani přes dvacet let. Byla na ní vidět velká známka nervozity a nerozhodnosti. Zbraň se jí mírně klepala. Jak ji pozoroval, George si byl téměř jistý, že ještě nikdy nikoho nezastřelila. ,,Co se tady děje?!" otázala se poměrně slušnou angličtinou. ,,Proč jsme nepřistáli po četách?!"

George jen pozdvihl obočí. A podíval se trochu stranou. Nyní si povzdechl hlasitě. Tohle bude ještě dlouhý den. ,,Slečno, co kdybyste vy zkusila říct mě, co se tady děje?" otázal se opatrně.

,,Tady se ptám já!" vyštěkla dívka a přiblížila svoji zbraň k Georgovi. ,,Chci vědět, kde je zbytek mojí čety!" Nervózně se kolem sebe rozhlédla. Mračila se jako bouřkový mrak, ale nepřestávala si kousat spodní ret.

,,To já nevím, slečno. Já dorazil teprve před chvílí" pravil George, který usoudil, že bude dobré, když prozatím bude slušný. Ona Ruska vypadala poměrně nestabilně a nechtěl, aby se náhle rozhodla stisknout kohoutek. ,,Můžu vás ujistit, že o této situaci vím mnohem méně než vy."

,,Nelži mi, vy určitě víte, jak TAWAR funguje!" George mlčel. Nevěděl, co říct, a dívka očividně nevěděla, co dělat. ,,Půjdeš se mnou na velitelství. Tam jistě řekneš vše, co víš."

,,To bych radši ani nedělal," řekl George, který opatrně volil slova. ,,Víte, moje znalosti nejsou nikterak valné, takže co kdybyste mě pustila, já bych se vrátil domů a vy ostatní si tu můžete hrát na válku. Nechám vám svou zbraň, jako záruku, že se nebudu pokoušet o žádné fígle."

,,Musíš si myslet, že jsem úplně blbá!" vykřikla žena a zbraň se ji roztřásla ještě víc. ,,Půjdeš se mnou, a pokud se pokusíš utéct, tak tě zastřelím! Teď mi řekni svoje jméno a hodnost."

,,Ale já nejsem voják! Nemám žádnou hodnost a v americké armádě už nejsem spoustu let! Já se tady sem jen nějak omylem přimíchal! Ať se tady už děje cokoliv, nemám s tím nic společného."

Dívka se zarazila a její nejistota se prohloubila ještě více. Vypadá to, že máš štěstí, řekl jeho vnitřní hlas. Možná se odsud i dostaneš. Pak ovšem spatřil, jak na vrcholku skály, která byla za Ruskou, se objevila nějaká hlava. Hlava omotaná šátkem. Po chvíli se ukázaly i ramena a namířená puška. Tohle určitě nebyl ani Američan ani Rus.

,,POZOR!" vykřikl George a ukázal na arabského ozbrojence. Ať už dívka byla jakkoliv nejistá, trénink měla dobrý. Okamžitě poskočila stranou, tak aby viděla jak George, na kterého měla stále namířenou zbraň, tak i místo, kam ukazoval. Zareagovala ihned. Vyštěkly výstřely a hlava se musela schoval za skalisko. Dívka zanadávala ve své mateřštině a ukryla se za nejbližší kámen. Ozvaly se arabské výkřiky, které jistě nepatřily jen jedné osobě. Ukázalo se několik dalších Arabů v rozmezí přes 90 stupňů, a pomalu je začali obkličovat. Jeden z nich začal střílet po Georgovi, který na nic nečekal a jelikož Ruska byla plně koncentrovaná na přestřelku, pelášil do úkrytu. Cestou stihl sebrat kalašnikov, který mu předtím vypadl z rukou. Svoji brokovnici měl sice ještě pověšenou na zádech, ale raději by měl po ruce lepší zbraň. Zapadl za menší skalisko, které bylo blízko úkrytu Rusky. Povzdechl si do třetice všeho dobrého. Slyšel palbu útočných pušek a výkřiky jak v ruštině tak v arabštině. Co má teď dělat? Na koho má střílet? Má vůbec střílet? Pak prostě přestal přemýšlet. Udělal to, v čem byl vycvičený. Každý člověk je nějaký. Každý má různé schopnosti a hodí se na něco jiného. George byl voják, válečník, bojovník. Ne pouze bývalým povoláním, měl to v krvi. Dalo by se říct, že už od narození byl určený k tomu, aby bral životy. A bylo jedno, že už to je pár měsíců, co byl naposledy v přestřelce. Kalašnikov, který držel v ruce byla možná zastaralá zbraň, ale fungovala výborně. George vykoukl zpod svého úkrytu, zbraň připravena střílet. A věděl, po kom to bude. Arabové si ho všimli, a jelikož žena se pod těžkou palbou musela schovat, zaměřili svoji pozornost na něj. George se už s takovými protivníky setkal. Nešikovní chlapci, kteří si pletli zbraň se zahradní hadicí. Zatímco kropili dávky TRRRRRR TRRRRRR na všechny strany, George jim poklidně odpovídal krátkými výstřely, které si vždy našli cíl. Zastřelil dva ze tří, kteří zbývali. Poslední hodlal utéct, seskočil ze skály a zmizel Georgovi z dostřelu. To však ruská vojanda vysprintovala jak divá, skočila na velký kámen na vrcholu a vystřelila na prchajícího. George zaslechl jen chroptivý výkřik a pád lidského těla. Poté se mladá žena otočila rychlostí blesku a namířila pušku na George, který o chvíli předtím udělal to samé.

Chvíli se dívali do očí a odhadovali jeden druhého. ,,Hádám, že mě nechceš zabít, jinak bys to už udělal," řekla ona. Pořád se mračila, ale ztratila něco ze své nervozity, patrně dozvuk adrenalinu z důsledku boje.

,,Ne, máš pravdu, že nechci. Zato tihle," George kývnul hlavou k nebližšímu podlému protivníkovi, ,,tihle, to byla jiná."

,,Asi se ti nebude chtít položit tu zbraň a jít se mnou?" Bylo vidět, že tuhle otázku položila spíše z humoru. Téměř vypadala pobaveně. Co přesně byla zač? ,,Na zatraceného imperialistického štváče nestřílíš nijak špatně."

George se musel pousmát. ,,Já se chci jen chci dostat domů. Řekl jsem to na začátku, ať jste kdokoliv, ať se tu děje cokoliv, já s tím nemám nic společného. Z americké armády jsem odešel už před půl rokem a do toho zatraceného přístroje jsem vlezl víceméně omylem."
,
,Víš, ono ani nezáleží na tom, zda říkáš pravdu nebo ne. Správně bych tě měla zastřelit nebo zajmout. Spíše zastřelit, na to si moji nadřízení potrpí více." Mluvila sice rozhodně, ale v jejím hlase již nebyla ani stopa po výhružce. ,,Ale pomohl jsi mi. Sakra, možná si mi i zachránil život, i když já předtím ohrožovala tvůj. Mám smysl pro čest a nejsem tak slepý následovník strany jako ostatní. A toho imperialistického štváče neber vážně." Zasmála se. Sice byla hezká, usmívala se, ale z jejího smíchu šel mráz po zádech. ,,Myslím, že tě nechám jít."

George na ni chvíli hleděl. Ta dívka očividně nebyla příliš duševně v pořádku, ale po tom, co si prožil on, se taky necítil nějak zvlášť v pohodě. ,,To je hodně rychlá změna názoru."

Ruska sklonila zbraň a pak pokrčila rameny. ,,Mám skvělý odhad na lidi. Skutečně. A ty vypadáš jako velmi zajímavý exemplář. Chceš se dostat domů? Nám bylo řečeno, že odsud se dostat nedá, ale já jsem zvyklá, že nám strana lže v jednom kuse. Já sem jít nechtěla, proti Američanům nic nemám, ale před popravčí četou se mi stát určitě nechce. Tak vítej v pekle, vojáku. A dej si pozor na ostatní Rusy, ti tě jistě s radostí zastřelí." Usmála se, otočila se a vydala se směrem, kterým původně šla. George za ní jen zíral. O čem že to mluvila? Vůbec nic nechápal. Ta holka je ale magor, řekl mu hlas v mysli. Chtěl na ni ještě něco zavolat, ale byl tak silně konsternován, že vůbec nevěděl co. Beztak ho předešla. Po chvíli se otočila zpět a zavolala: ,,Jak se vlastně jmenuješ?"

,,George. George Fuery," zavolal zpátky tázaný. Přitom zavrtěl hlavou. Tohle je vskutku absurdní situace.

,,Já jsem Anastazia. Nenech se zastřelit Georgi!" S tím pokračovala dál a brzy zmizela z dohledu. George stál dál a díval se směrem, kterým odešla. První člověk, na kterého narazí, je nepřítel, alespoň se to tak zdá, a navíc blázen, a to již bylo nezpochybnitelné. A cítil, že jemu taky už pomalu začíná šíbat. ,,Je mi jedno, co řekli tobě. Tohle místo je možná šílené, ale já zjistím, kde jsem, a taky se odsud dostanu. Ale čekat tu už nebudu. Tady to je očividně riskantní a já nebudu vyčkávat na další ozbrojence." S tím se vydal na sever, jak měl ostatně v plánu už od začátku. Brzy se začalo stmívat a George si ani nevšiml, že červánky jsou trochu červenější, než byl zvyklý. Ale nebude mu trvat dlouho, než začne pozorovat změny.


OffLine Chubicka | 2011-08-13 03:10:55
,,Jak již bylo řečeno, Pat Tillman zemřel na následky svého zranění v Bagdádské nemocnici. Velení Americké armády prohlásilo, že byl zabit nepřáteli při přepadu u vesnice Sperah, ale jeden z jeho spolubojovníků, který nechtěl být jmenován, nám oznámili, že Pat mohl být zabít palbou vlastních vojáků. Brigádní Generál Gary M. Jones to odmítl komentovat s tím, že celá věc je ještě ve vyšetřování. Další zprávy z Iráku..."

George Fuery zavrtěl hlavou, vstal od rádia a odebral se do kuchyně. Před dvěma lety udělal to samé, co Pat. Přidal se do armády jako reakci na jedenácté září, ale před půl rokem byl v Bagdádu těžce postřelen jedním z rebelů, a byl převezen do Ameriky. Viděl v tom osud, už druhý, proto odešel, stejně jako tenkrát po válce v Perském zálivu, tentokrát do invalidního důchodu. Vybral úspory a přestěhoval se na Aljašku, kde se rozhodl živit lovem.

Stejně ho to táhlo zpátky. Táhlo to ho zpátky celé ty roky. Odmítal si to přiznat, ale hluboko uvnitř věděl, že ve chvíli, kdy ve svých osmnácti nastoupil do armády, byl vojákem na celý život. Ano, viděl spoustu ošklivých věcí, a zažil to, co by rád zapomněl, ale když uslyšel slovo ,,válka" nebo ,,bitva", začala mu vřít krev. Tyhle myšlenky časem zaplašil, ale ten den, kdy se Amerika změnila, kdy po světovém obchodním centru zbyl jen pustý kráter, nemohl jinak, než se tam vrátit. A teď je zase tady.

,,To by stačilo," napomenul se George nahlas. Z těhlech myšlenek by jeden akorát dostal depresi. Přešel k lednici, vytáhl plechovku piva a vyšel ven na zápraží. Jeho pes Archer, který ležel venku, zvedl hlavu a tázavě se podíval na svého pána. ,,Ne, teď se nikam nepůjde Archie," pravil George přívětivě. ,,Už se začíná stmívat, ale zítra si vyrazíme do divočiny." Archer krátce štěkl v souhlas a položil hlavu zpátky směrem k západu. George se tam také zadíval, sledoval zapadající slunce, které začalo barvit oblohu a mraky do sytě rudé barvy. Uslyšel krátké mňouknutí a do klína mu skočila mourovatá kočka. ,,Ahoj Damsel, celý den jsem tě neviděl. Kde ses zase toulala?" zeptal se George a pohladil toto zosobnění egyptských bohů, které se přečasto chovalo, jako by minulost stále platila. Damsel neodpověděla, jen zaťala drápky do Georgových nohou a začala příst.

Byl tu klid. Celé dny nemusel potkat ani živáčka a to mu jistým způsobem vyhovovalo. Ne, vyhovovalo mu to úplně. Otevřel plechovku a pořádně se napil. Nechápal, proč se sem nepřesunul dříve. Tohle se s Chicagem nedalo vůbec srovnat. Modrá obloha, hluboké lesy na všechny strany a křišťálově průzračné říčky mu hojily srdce i duši. Každou noc odcházel spát klidně. Noční můry ho zde netrápily.

Přesto tuhle noc měl skutečně podivné sny. Stál na hranici jakési temné propasti, za ním byla strašlivá výzva, a před sebou cítil obrovské nebezpečí. Vedle něj stál poručík Whitney, který zemřel před mnoha lety v bitvě o Khafji. Vypadal přesně tak, jak si ho George pamatoval. V čele mu zel otvor po kulce, z něj proudila krev, stékala mu po obličeji a vpívala se do jeho vojenské uniformy, která se postupně barvila do černa. Přesto si poručík tohoto nevšímal. Zdál se být zaujatý propastí před sebou, hleděl na ni zamyšleně, jako hráč šachů předtím, než dá závěrečný mat. ,,Musíš být připraven," řekl náhle a otočil se na George.

Ten jen pokrčil rameny a zeptal se: ,,Připraven na co?" Ale poručík i s propastí zmizel.

Když se opětovně rozhlédl, stál v temné uličce ve městě s arabskou architekturou. Poznal, že je zpátky v Bagdádu. Před ním stál irácký chlapec a zvědavě si ho prohlížel. ,,Nesmíš se bát. Nesmíš se vzdát. Nevíš, kdo za tebe může převzít zodpovědnost."

Než se stačil George na cokoliv zeptat, i tato vize zmizela. Po zbytek snu se procházel zčernalou krajinou a hledal to, co nesmělo být nalezeno. Cítil všudypřítomnou hrozbu i varování ale nedbal jich. Zvědavost vše překonala. Nevěděl však, co má hledat. A když se probudil, nevěděl ani, jestli to našel.

Budík začal drnčet a George s úlekem otevřel oči a napůl se posadil, než si uvědomil, co se děje. Poté vydechl a opět si lehl do postele. Snažil se vzpomenout, co se mu to zdálo, ale až na náznaky si nemohl na nic vzpomenout. ,,Už žádné přejídání před spaním," zabručel si pro sebe. ,,Jeden z toho pak má psychopatický sny."

Vydal se ven poměrně brzy. Navlékl si své zelenohnědé lovecké oblečení a narazil si svojí oblíbenou bobří čepici. Vzal si batoh se zásobami, popadl pušku, zavolal Archera a vyrazil na sever. Bylo překrásné ráno. Sice byla poměrně zima, ale Slunce zářivě svítilo a jeho lesk se odrážel od kapek rosy v trávě. George si začal pohvizdovat chytlavou písničku ,,I,ve been working on the railroad". Po nějaké době Archer zavrčel a krátce štěkl. George zpozorněl a podíval se na svého psa. Ten stál u blátivé stopy na zemi, očenichával ji, poté se podíval na svého pána a opět zaštěkal. George se sehnul u stopy a pečlivě si ji prohlédl. ,,Los. Pořádně velkej kus tohlecto. Tak toho si nenechám ujít. Archie, běž za ním."

Pes se skloněnou hlavou vyrazil dopředu. Cesta před nimi byla blátivá, a stopovat toto velké zvíře bylo poměrně jednoduché, ale poté přešlo do vysoké trávy. Přesto však za sebou zanechalo poměrně zřetelnou stopu, která se táhla stále k severu. Asi po hodině dorazil k rokli. Tady se poprvé zastavil a rozhlédl se. Tímhle směrem se už hodně dlouho nepustil. Celé dva měsíce měl z tohoto místa špatný pocit. Neuměl si to vysvětlit, ale ze severu cítil nějaký druh hrozby. Svedl to na paranoiu, ale stejně tuhle oblast nevyhledával. Archer pokračoval dál, ale po chvíli se zastavil a ohlédl se na svého pána.

,,Jasný, jde se," řekl George spíše pro sebe. Udělal několik pevných kroků a bylo to, jako by překročil nějakou bariéru. Nepříjemný pocit z něj spadl téměř okamžitě. ,,Koukám, že mi začíná už pořádně šíbat. Možná bych měl přejít na nějaké medikamenty, jak mi doporučil Edwardson." Zavrtěl hlavou a pokračoval dál. Prošel roklí a dorazil na menší planinu obehnanou skalami. A také drátěným plotem. George vytřeštil oči. ,,Proč by tady kdo něco stavěl?" Viděl pouze malý kousek za plotem, neboť zde rostlo mnoho stromů, které blokovaly výhled. George úplně zapomněl na losa. Byl zvědavý, co se nacházelo na tomto pozemku, který byl před několika měsíci zcela prázdný.

Stopy losa vedli podél plotu doprava, a George se opatrně vydal za nimi. Za plotem se zvedly skály, proto stále nic neviděl. Po chvíli dorazil k otvoru v plotě, ve kterém na zemi ležela zlomená závora. Byla tam také strážní budka a na ní nápis: ,,Základna Doktora Browna. Majetek Americké Armády. Vstup zakázán." Trochu níž pod cedulí byli cákance červené barvy. S bušícím srdcem George přešel blíže a seznal, že na zemi v trávě se válí vystřílené nábojnice. Ne, to nebyla barva, to byla...

,,Krev," pravil George šeptem. Archer začal čenichat u budky a krátce zavrčel. ,,Pokud to je tak, kde jsou těla?" Měl se teď obrátit a odejít. Zpátky domů, možná zavolat na okresní policii, ale rozhodně se v tomto místě nezdržovat. Ale zároveň cítil, že se MUSÍ podívat dovnitř. Jestli se tu něco stalo, tak přeci může pomoci. Párkrát si to zopakoval, až tomu sám uvěřil. Také uvěřil tomu, že zcela ignoruje to silné nutkání se jít dále, které s pomocí nemělo vůbec nic společného. Pevně sevřel pušku, překročil závoru a vydal se po cestě dovnitř. Ta vedla mezi dvěma skalami směrem k nějakému mělkému údolí. Tráva byla udupaná velkým množstvím nohou. Sem tam spatřil na trávě krev, nábojnice, a prázdné zásobníky, ale nikde žádná těla. Co je tohle, k čertu, za základnu, a co se to tu stalo? Obešel další skalisko a naskytl se mu pohled na první budovy. Byly z kovu, hrubě a narychlo přinýtované k sobě, jako by tohle měla být pouze dočasná základna, která měla být připravená rychle. Na stožáru vlála žlutá vlajka, na které byly dva zkřížené černé meče, a kolem toho nějaký nápis v arabštině. George překvapeně zamrkal. Teď by měl určitě odejít. Jestli ho chytí nějací arabští fanatici, určitě s ním udělají krátký proces. Ale stejně se rozhodl pokračovat dál. Stále na nikoho nenarazil, ať už mrtvého či živého, a jen několik náznaků ukazovalo, že se tu stal nějaký boj. Přešel k nejbližší budově a nakoukl do otevřených dveří. Vypadalo to jako zbrojnice, ale byla úplně vypleněná, nezůstalo tam zhola nic. Další velká budova vypadala jako ubikace, do které by se vešlo více než padesát lidí. Nikdo v ní nebyl, a nábytek a věci byly rozházeny všude kolem. Vzduch zde páchl smrtí. George vyšel ven a opatrně pokračoval dál. Všiml si, že je zde naprosté ticho a úplné bezvětří. Ačkoliv našlapoval do trávy, jeho kroky se mu zdály být hlasité. Před sebou spatřil malý zalesněný kopec, ale cesta pokračovala okolo něj, a on ji zatím stále následoval. Přešel k několika obrovským budovám, které vypadaly jako skladiště, ale i ony byly prázdné.

George pokračoval v této cestě, ale nacházel jen prázdná stavení. Nikde ani stopa po lidech, či tělech. Ticho bylo velice nepříjemné a atmosféra byla hustá jako černý sirup. Čím více kroků ušel, tím více cítil, jak mu srdce hlasitě buší. Obešel kopec, aniž by narazil na cokoliv zajímavého. Ať už se tu stalo cokoliv, někdo to tu dokonale vyklidil. Překročil most, který vedl přes potok, rozhodl se, že se podívá na kopec. Když stoupal nahoru mezi stromy, všiml si prvního člověka. Nebo toho, co z něj zbylo. Ve válce už viděl pár děsivých věcí, proto poměrně klidně vykročil k tělu, které bylo rozervané v pase. Bylo to tak, jak si myslel. Snědá tvář a hlava obalená šátkem. Arabský ozbrojenec. George nechápal, ale jelikož tohle bylo místo, kde našel první tělo, na vrcholu zřejmě nalezne ještě více odpovědí. Svoji loveckou pušku si přehodil přes záda a do rukou si vzal arabův kalašnikov. Pokud se skutečně střetne s ozbrojenci, chtěl mít u sebe pádnější argument. Stoupal tedy dál nahoru a na mezi stromy narazil na další tělo. A další. A další. Všichni potrhaní, jako by je někdo posekal mečem, či sekerou, a všechno to byli Arabové. Pak si George všiml další věci. Mrtvoly ležely směrem dolů, jako by byli pobiti při sestupu nebo útěku z kopce. Tady se už měl skutečně zastavit a zmizet odtud. Už to chtěl udělat, ale...

,,Pojď k nám. Chceme si hrát..." Tichý smích, jako rolničky.

Ne, nic přece neslyšel. Tohle bylo jen v jeho hlavě. George se zmateně rozhlédl, zbraň v pohotovosti.

,,Georgi..."

Byl to šepot, a přesto ten zvuk neexistoval. Byl to výmysl, úplná fikce. Ale i tak věděl, že ho něco volá. Proti své vůli pokračoval nahoru. Už neslyšel vůbec nic. Ani své našlapování, ani svůj dech, ba ani štěkání Archera v protestu.

Dospěl k vrcholu kopce. Tam spatřil tři další těla Arabů, tentokrát rozervané na jednotlivé končetiny. Leželi vedle černé kopulovité stavby, která nemohla být vyšší než tři metry. Pomalu, jakoby ve snu, se vydal směrem k ní.

Zmiz, hlupáku! Zmiz odtud! křičel na sebe v mysli. Vypadni odsud!

,,Jenom se podívám," řekl nahlas omluvným tónem. ,,Chci se jen mrknout. Musím se na to podívat."

Nevěděl, co s ním je, jako tělo jakoby šlo samo, a jeho mysl byla rozervaná na dva tábory.

Uteč, ty debile! Uteč! Chceš snad umřít?

Pomalu došel až k černému objektu. Pomalu napřáhl ruku a dotkl se ho. Byl studený, strašně studený, přesto zevnitř cítil teplo. ,,Co to jen je? Co to může být zač?" Nepoznával materiál, ze kterého to bylo postaveno, byl tak černý, že se zdálo, že vpíjí okolní světlo. A byl tak strašně hladký, jeho prsty po povrchu klouzaly úplně samy. Zevnitř začalo vycházet slabé bzučení.

Zmiz!

Obešel objekt a na druhé straně spatřil vchod, ne širší než dva metry. Zevnitř vycházela velmi slabá zelená záře. Bzučení zesílilo. Archer nespokojeně zaštěkal. George si ho nevšímal, postavil se před vchod a zadíval se do něj. Připadalo mu, jako by hleděl do černého pokoje, i ta záře vypadala, jako by vycházela z mnohem většího prostoru, než tomu tak skutečně bylo. Natáhl ruku dovnitř...

UTEČ!

...a pomalu vykročil vpřed, aby se mohl dotknout vnitřní stěny. Cítil, jak mu prsty projíždí slabá energie. Bylo to děsivé, ale zároveň i krásné. Archer přešel ke svému pánovi a zakňučel. ,,Podívej se na to, Archie," řekl George nadšeným hlasem. ,,Viděl jsi někdy něco podobného? Co to, probůh, je?"

,,Vstup, cestovateli..."

Aniž by si už dělal starosti s tím, co slyšel, či neslyšel, vešel dovnitř, a jeho pes, který se nemohl dívat, jak George mizí v temnotě, vešel za ním a přitiskl se mu k noze. Bylo cítit, jak se třese. George přímo před sebou nahmatal tlačítko. Položil na něj ruku.

Nemačkej to! Ať už musíš udělat cokoliv, NEMAČKEJ...!

George nemohl poslechnout. Nešlo to. Volání bylo silnější než on. V příštím zlomku vteřiny zmizel i s Archerem v oslepujícím zeleném záblesku. Odcestovali dále, než by si kdo mohl představit.


OffLine Chubicka | 2010-09-24 17:46:32
Zdravím vás, komunito a příznivci jedné z nejlepších her ve Vesmíru. Někteří z vás mě možná znají jako autora malého alternativního příběhu ze světa OWARu, Příběhu Ztraceného Myslivce. Nu, nedávno jsem napsal poslední kapitolu s rozhodnutím, že začnu psát znovu, úplně od začátku, s cílem pozměnit a zlepšit a hlavně prodloužit tento příběh. S původní verzí jsem byl velice nespokojen, a nyní se budu snažit vyvarovat všech chyb, které jsem provedl, a celé to pozvednu na novou úroveň. Děj bude podobný, ale rozhodně ne stejný a plánuji některé drastické změny, takže se nebojte, že budete číst to samé, jen v novějším kabátě.

Nuže, tak vás tedy vítám u nového Myslivce, a doufám, že nikoho nezklamu a bude se vám líbit alespoň tak, jako ten původní.

A pro ty, jež mají tu moderní odpornost Facebook, založil jsem tam skupinu "Příběh Ztraceného Myslivce", kam vždy napíšu, když dokončím kapitolu, a hodím tam i odkaz, aby jste věděli včas, kdy si můžete počíst.

Děkuji vám za pozornost a nyní vzhůru ve stopách George Fueryho a jeho neuvěřitelného dobrodružství!


OffLine Chubicka | 2010-09-24 17:40:35
Jít na stranu: 1
Web funguje na redakčním systému vytvořeným Petrem 'Achse' Hejnou. O design se postaral Štěpán 'Minatory' Pazderka.